Šaty mé svlečené klesají k zemi,
pomalu ztrácím za kusem kus.
Tělo mé dobýváš lačnými dlaněmi,
očima, slovíčky i rty svých úst.

Ke zdi té studené naráží tělo,
líbáš mě, hladíš mě, svlékáš mě dál.
Srdce mé bolavé patřit ti mělo,
ty sis však jenom mě, skořápku vzal.

Dlaždičky zažloutlé do zad mě studí,
v žilách mých prudce pulzuje krev.
Obraz tvůj mlhavý vystoupí z šedi,
rázně’s nás oblék do barev.

Chladí nás tekoucí kapičky vody,
padají, stékají po tělech,
na zeď mě zase přirážíš zády,
ze rtů tvých vyráží vášnivý vzdech.

Tančíme společně milostný tanec,
patříme sobě, já tobě, ty mě.
Chybí už jenom svatební zvonec,
který nás probudí v noci a tmě.

Srdce teď zase láskou mi zurčí
a ty mě svíráš, miluješ dál,
toužím tě sevřít, mít v náručí,
ty jsi můj princ, nebo snad král.

Jak tóny písně vrcholí láska,
líbáš mě, usedáš na pevnou zem,
a já tě stále a znovu laskám,
dávám ti srdce, tak si ho vem!

Hladí mě po těle hřející prsty,
nabízí útěchu, jenom ji chtít…
Marně se ptám: „Kde jsem? Kdes ty?“
Nezbývá, než se zas sebrat a jít.

Oblékáš šaty, směješ se: „Ráda?“
Já tady zůstávám, tak jako zbitá,
na tělo svlečené dopadá voda
a já jsem zas sama. Zas zneužitá.