Bába otevřela sklenici s jahodovým džemem. Myslela si, že už bude dávno zkažený, ale jakmile víčko povolilo, v kuchyni se začala šířit vůně jahod. Nechala ji schválně otevřenou a mezitím si vzala chleba ze špajzu.
To už si vůně všiml i děda spěchající do kuchyně, aby si také pochutnal na té pochoutce, která v něm tak vzbuzovala nostalgii z dětských let.
Oba zasedajíce ke stolu, aby si rozmazali tlustou vrstvu uleželých jahod a cukru.
Přesto, že se oba těší, mažou pomalu. A přitom si dávají pozor, aby každé místečko na krajíci chleba mělo nad sebou silnou vrstvu.
„Bábo, kdy jsi naposledy měla jahodovej džem?“
„Že se ptáš zrovna mě… Ještě abych si na starý kolena pamatovala, kdy jsem měla jahodovej džem!“
„A bábo, kdes ho našla?“
„Byl úplně vzadu, za prázdnými sklenicemi.“
Zubní protézu probouzí z ospalosti zásah krvavě červené hmoty. „Dědku! Nejez to! Je to zkažený!“ „To není možný!“
„(KAŠLÁNÍ)“
„Bábo, dej to pryč, než mi ta vůně donutí se zase zahryznout!“ „No jo.“
„Ještě jsem našla zavařený třešně, dáš si taky?“
„Bábo prosimtě!“