Každý člověk žije své sólo.
Někdo je však sólistou megálniho orchestru.
A někdo.
Žije jak slepý harmonikář.
Hrající na rohu u té funkcionalistické budovy.
Ale žije.
Slyší své srdce, jak pumpuje.
Žene jeho krev do žil.
A do mozku.
A do prstů
Sice nevidí, ale je šťastný.
Že žije.
Lidé, kolemjdoucí obměkčeni.
Těmi tóny nenaladěnými.
Tím zvukem co trhá uši.
S pohledem na slepce.
Že je štestí.
Že žije.
Hodí mu do klobouku šesták.
A bude štastný.
Ale.
Co je to štěstí?