Jsem...

Jsem ?
A kdo to řekl?

No ovšem,
kdopak mě může ujistit,
že nejsem jen něčí divný úlet?

Myšlenka bludná, horečnatá,
jak špatný verš
z nějaké
příliš uspěchané básně,
plochý a nudný,
nezajímavý,

tak nekonečně málo zdobný,
co nedojme ...
a ani nepobaví ...
jak hloupá hříčka
z nedostatku fantazie


Nebo sen...
Jsem sen ?

Sen, co se zdál lišce na vinici
......................
útržek snění Svaté Panny ...
......................
Sen, co se vždycky k ránu vrací
a pak zůstane nedozdaný...
.....................
Sen japonské lovkyně perel...
že jednou ... jednou ...
možná... přece...


Časem.
Chci být časem .
Chvilinkou třepotavou,
kdy zacinká ti tramvaj na zastávce,

vteřinou pochopení,

tím mžikem,
kdy rozfoukneš ofinu
své milované lásce
a jí – poskočí srdce...samým blahem.

Ten tep - to jsem !
Jsem skrze tebe,
tvůj nádech, výdech,
slova v dlaních...
a dotek
očí (v barvě nebe)

ten polibek letmý
na konečcích prstů
a úsměv – zmínku o osudu
cítím

a vnímám ...

jen ty máš moc mi říci,
zda jsem
a jestli ještě budu