Chodíme po ní každý den, celý život. Každá je jiná, ale přeci mají něco společného. Vesnická ulice se liší od té městské, ranní od večerní a deštivá od té sluneční, to přiznávám. Přesto jsou všechny němí svědkové času. Každodenní součást každého lidského života.
Kolik výkřiků radosti, bolesti, nadávek, šepotu, tajemství a vzdychů milenců v ní je vryto.Ve všech těch zdech, stromech, dlaždicích, odpadkových koších, výlohách, lavičkách… Stává se dějištěm našich životů. Cestou ke štěstí, k lásce, k penězům. Stává se pohřebištěm našich nadějí, cílů a přání. Schází se na ní přátelé, dávní spolužáci i ti, co se zrovna moc nemají rádi.
Každý den zmítána statisíci stop lidí dobrých i zlých a vše trpělivě snáší, nevynucuje si pozornost. Snad jen trochu zamést a upravit trávník.
Denně, den co den, se po ní procházejí človíčkové. Spěchají do práce, čekají na dopravu nebo se procházejí jen tak. S rukama v kapsách, s cigaretou v ústech, s nožem ukrytým pod bundou. S úsměvem, se strachem v očích, s batohem na zádech. Pošlapána všemi, po dešti plná bahna, v horkém dni plná prachu, odpadků a nedopalků. Je v ní vtisknuta stopa plačícího dítěte, strachující se matky, ospalého školáka, kněze, ale i bezdomovce, zloděje nebo vraha. Ani netušíme kolik tíhy musí snést a kolik rozhovorů vyslechnout! Mlčky snáší všechny psy i s jejich výkaly a nic neříká, nic neříká. Nenaříká, nepláče, prostě jen slouží nám lidem, kteří si ani neuvědomujeme její důležitost, pokoru a mlčenlivost.
V tolika se nám podobá! Cožpak i po nás nešlapou, neplivou, bez povšimnutí projdou kolem? I v nás se těžké stopy hůře mažou, i v nás je zmatek, prázdnota a bahno.