Je mi tak bídně smutno, Pane
a tuším,
tuším, čím to je...
Trpkosti v hloubce zavrtané,
šmouhy na stěnách pokoje,
můj splín ...
Stmívá se ... lampy na náměstí
brzy už začnou vyšívat
na ornát ze tmy mživou trestí
letního slunce ... Je čas spát
- a bdím.
Jak očím spánek přikazovat,
když se chce křičet bezmocí,
když člověk marně hledá slova,
tak šeptá kletby do noci ...
Můj Pane,
nevím, jak mluvit o útěše,
o lásce, něze, Božím plánu
před tím, kdo s bídou život křeše,
když nocí probolí se k ránu
... a vstane ...
Snad postačí mu, že jsem tady,
ve stínu, tiše tajnosklonná...
Budu-li věrná bez výhrady,
odhodí minci pro Cháróna ?
Mám strach ...
že jednou přijme jeho výzvu,
ochutná cestou vodu z Léthé,
dál v paměti - jen jako jizvu -
asfodel, který bíle kvete
... a prach.