Vlak zastavil. Vzala jsem bágl, bundu a seskočila pár schodů následována Jím. Byla zima a šero.Nečekaně brzo se setmělo. Zapla jsem bundu až ke krku, jednak kvůli chladu a jednak jsem chtěla zakrýt neslušné tričko s celkem milým návrhem na seznámení ( to triko není moje). Nechápavě jsem se na něho dívala a snažila jsem se pochopit, jak to, že mu není zima. Měl na sobě jen mikinu a pod ní triko. Tělesné teploty některých lidí jsou nepochopitelné. Vyrazili jsme kupředu, směr chalupa. Když jsem ještě seděla ve vlaku, růžově jsem si malovala, kterak budeme stopovat a chytíme auto s krásným, bohatým, milým, mladým řidičem, který nás (popř. jen mě) doveze až na místo určení. Realita byla taková, že kolem projelo pár aut, ale nezastavilo ani jedno. No co, tak se hold projdem, to nás nezabije. Cesta nebyla nijak zvlášť zajímavá. My dva na silnici, pár stromů, pár baráků, zatáčka, párek černých ko'at s bílým flíčkem pod krkem. Ta ko'átka byla zajímavá. Jedno ke mně přiběhlo a evidentně mě nechtělo opustit. On, ač těžký alergik, vzal druhé kotě do náruče. Málem to se mnou švihlo. V napětí jsem očekávala příští chvíle v podobě chrchlání, smrkání, chroptění a při troše štěstí nějakej ten infarkt přecházející v smrt. Nic se nedělo. To jsou ti lidé, co se doma nafetují Claritinem. Pustila jsem kotě na zem a vydala se na zbytek cesty. On tak učinil také. Obě zvířátka šla za námi až do chvíle, kdy kolem projelo auto. Jedno kotě uteklo, druhé vyskočilo nemotorně na sloup a hned zase spadlo. Následoval od Něho aplaus se slovy: "Hej, udělej to znova, já to neviděl." To nic, říkala jsem si, je to chlap.
Kráčeli jsme dál po krajnici a nic moc se nezměnilo, když pomineme fakt, že nás málem žvejklo auto. Detail. On přišel s nápadem kouknout se na vlakové nádraží, na kterém dříve stály lokomotivy a já pro změnu hodila do placu nápad, že půjdeme zkratkou přes les (tadydádydádydááá). S menším protestem z mé strany jsme se doplazili až na vlakáč, kde se oddal nostalgickým vzpomínkám a já ukrutný zimě. Pak jsem prosadila onu zkratku. Ruka byla v rukávě čili pohroma byla na světě.
Ubírali jsme se cestou (necestou), v šeru byly vidět odrazy kaluží, bahno krásně klouzalo pod nohama, já svorně nadávala na toho, kdo mě sem zatáhl a mé pohledy významně mířily na Něho. Nebránil se, měl zřejmě co dělat se svým sebeovládáním a pilným opakováním: "Nezabij ji." Pak přišla ta zajímavější část už tak tmavé cesty. Les. Nebylo vidět na krok, nohy podkluzovaly a já měla stále dobrou náladu. Ta mě přešla ve chvíli, kdy se uprostřed lesa objevily šutry a já po nich musela balancovat. Bylo to o kotník a On se ani neobtěžoval zpomalit. No nic, je to chlap, říkala jsem si. Les končil a přišla louka. Nemohla jsem se zorientovat a zvolila nějakou cestu (byla tam jen jedna cesta a kousek vyjetého pole, ale kdo to asi mohl tušit?). Když moje kroky směřovaly do vysoké trávy, došlo mi, že jdeme asi špatně. Zavelela jsem na ústup a s myšlenkou, že už se nemám kde seknout v cestě ,jsme šli kupředu. Mýlit se je lidské. Přišlo další rozcestí a tentokrát tam opravdu byly dvě cesty. Dlouho jsem váhala, rozhlédla jsem se kolem, ale nic mi nebylo ku pomoci. Zvolila jsem cestu by vočko. On si zvesela kopal do kůlů, které byly zabudovány uprostřed polní cesty. Ten terén je divnej, běželo mi hlavou, ale nic jsem nedávala znát. Najednou byl konec vyježděné trávy a před námi křoviny. Mé srdce zaplesalo. Ano! V těch křovinách je cesta. Prodereme se na ní. On se tvářil dost skepticky, ale já ,plná života ,jsem si jeho výrazu tváře odmítala všímat. Matně jsem tušila, že cesta skrz křoviny nebude lahůdka, ale odmítala jsem se vracet a taky jsem proto udělala, co jsem mohla. Nátáhla jsem ruku a krok zároveň a .. zahučela jsem do metr hluboký díry. Mé překvapení nemělo mezí, zvláště pak, když mně ještě podjela noha a já, stojíc na šikmé ploše, chytala balanc, máchajíc rukama. Tma byla milosrdná a neodhalila mé vytřeštěné oči. Nade mnou se ozvalo jen hýknutí (ne, pláčem to vážně nebylo) a slova: "Vstávej." Dobrá rada nad zlato, fakt. Přesně o to jsem se celou dobu pokoušela. Místo, abych to vzdala, se cosi ve mně zaseklo a já prohlásila, že se stejně tím křovím proderu. Byla tma, takže jsem neviděla jeho reakci. Beztak bych si ji nevšímala, měla jsem plné ruce práce s rovnováhou a s rozhrnováním křovin, kopřiv a čehosi dalšího. A bylo to tu. Přede mnou se objevila ., tedy spíše objevil rybník. Zase špatně. S hrdým výrazem tváře jsem se vracela zpátky. Za Jeho pomoci jsem se vydrápala z té díry a po chvíli objevila tu správnou cestu. Když je blbá hlava, trpí celý tělo.
Pozn. autorky: Na tomto příběhu jsem chtěla demonstrovat chlapskou lenost, neobětavost a téměř žádné myšlení.