„Dobrý večer.“
Ti dva sebou trhli, když tajemná postava vystoupila ze stínu stromů, a přitiskli se jeden k druhému.
Byla to žena. Havraní vlasy sepnuté do striktního copu, ani pramínek nevykukoval. Zavrzala kůže, cizinka v ní byla zabalená jako v kokonu. Pružným krokem vystoupila ze tmy do mlžného světla měsíce. Okamžik se zazdálo, jako by jí projela křeč, byla to ale jen hra stínů.
Pár se konečně uvolnil, konec konců to byla jen žena. To tady v lese, kde se daly očekávat tlupy hrdlořezů nebylo to nejhorší, co je mohlo potkat.
Mladík kývl na pozdrav nejistý si svým hlasem, to dívka nic nezakrývala. „Dobrý večer,“ zdvořile odpověděla roztřeseným a zadýchaným hlasem.
„Omlouvám se, jestli jsem vás vystrašila.“ Jemně modulovaný hlas s decentní intonací se příjemně poslouchal a zanechával dojem klidu a míru. Ten ostře kontrastoval s jejím oblečením, které spíše budilo dojem uniformy. „Já jsem Ráchel.“
Mladík se rychle rozvzpomněl na základy slušného vychování, které absolvoval ještě na základní škole. „Jmenuji se Daniel,“ prohlásil a uchopil podanou ruku. Přesně podle bontonu se jí rty ani nedotkl a polibek jenom naznačil. Na tváři Ráchel tak vytvořil lehce pobavený úsměv, oproti tomu jeho společnice vyjadřovala přesně opačné pocity.
Daniel si toho naštěstí všiml, takže včas zatáhl ostny koketérie a náležitě se zhostil své společenské role. „Tohle je Veronika, moje přítelkyně.“ Veronika se částečně uklidnila, tím že z věty vyčlenil výraz moje přítelkyně ho ještě zdůraznil. Nejspíš mu došlo co by tím na sebe přivolal. Už taky bylo na čase.
Rezolutně popadla Daniela za ruku a ucedila: „Tak můžeme jít, ne?“
Netrvalo dlouho a Ráchel se rozpovídala. Prý tu měla domluvenou schůzku s milencem. Jo, s milencem, spíš s kunčoftem, napadlo Veroniku. Dyť je to jasná šlápota! chtělo se jí křičet.
Cesta jim rychle ubíhala. Rozproudil se živý hovor, třebaže jen mezi Ráchel a Danielem. Nutno přiznat, že se mladík poctivě snažil zapojit Veroniku do konverzace, ta ale dostala mrzutou náladu a odmítala veškerou jeho snahu. Zatáhla se do ulity a jen občas vystrčila hlavu a utrousila uštěpačnou poznámku.
Dusný letní vzduch v sobě skrýval příslib horkého dne. Měsíc v úplňku shovívavě zaléval stříbrnou září krajinu pod sebou. Vítr šuměl ve větvích stromů a pilně roznášel příjemnou vůni tlejícího jehličí a vlhké prsti.
Veronice se zdálo, jako by na ně les shlížel přísným zrakem. Nikdy nebyla k těmto věcem příliš vnímavá, ale teď na sobě cítila cizí pohledy. Přestože se ohlížela, nezahlédla nic než pohyb větve, způsobený pádem šišky.
Ale no tak, napomínala se. Jsi přeci dospělá. Přeci ve svém věku nezačneš věřit na duchy. Na duchy ne, ale…
Šli pomalu, nikam nespěchali. Cesta vedla lesem, občas se zanořila do úvozu a zase na povrch. Vyjezděné koleje dávali znát, že jdou po frekventované trase. Překulila se půlnoc, pomaloučku polehoučku se blížila nejchladnější část noci.
Veronika byla ráda, že zase osvědčila svůj smysl pro praktičnost. Teplé kalhoty a bunda s kožíškem slibovaly pohodlí a pevné pohorky ji uchrání od vyvrknutého kotníku. Koneckonců, v podobném oblečení přestála i výpravu do hor. Sice se to moc nehodí na procházku při měsíčku, ale co nadělá. Teď to stejně na romantiku moc nevypadá.
Ona po mě jede! řekl si Daniel. Ona snad po mě opravdu jede, přestože Veronika je vedle mě. To by nemuselo dobře skončit. Daniel nebyl žádný záletník, ale Ráchel mu přesto učarovala. Nejspíš tou samozřejmostí a suverenitou, s jakou se s ním pustila do řeči. Ale no tak, co si budeme namlouvat. Upoutalo ho její pevné a přitom pružné tělo, tajuplný úsměv a jakoby světélkující pohled šelmy.
Nicméně si musíme říci, že osud pro ně oba má nachystané úplně jiné překvapení. A dlužno dodat, že to není příjemné překvapení.
Měsíc znovu postoupil na své pouti po obloze. Stíny se prodloužily a naše trojice došla ke křižovatce.
„Kam teď?“
Kromě směru ze kterého přišli se cesta větvila ještě na dvě strany. Jedna vypadala v matném měsíčním světle stejně jako ta, kterou měli za zády. Ta vpravo slibovala poutníkům srovnání terénu a rozšíření stezky, takže by mohli postupovat pohodlněji.
„Já bych šla doleva,“ prohlásila trochu zimomřivě Ráchel.
No jo, to je jí podobný, ušklíbla se v duchu Veronika.
„Ale prosím tě. Vždyť nevíme kam to vede,“ namítla poměrně logicky Veronika.
„To nevíme ani o té druhé,“ přebila ji neméně logicky Ráchel.
„To stačí, holky. Přeci se kvůli takový pitomosti nebudete hádat, ne? Já nevím, kudy bysme se měli vydat. Takže se půjdu podívat,“ rozsekl trapnou situaci. Vzápětí samozřejmě vyšlápl po levé stezce.
Daniel byl vůbec v ošklivé situaci. Nechtěl si rozházet doposud harmonický vztah s Veronikou, ale zároveň se kvůli jednomu hloupému mužskému genu snažil udělat dojem na Ráchel. Musel prokázat rozhodnost.
Holky si sedly na pařez u cesty a naprosto mimoděk přitulily k sobě, aby se zahřály. Veronice to zrovna moc nepomáhalo. Ptala se sama sebe jestli právě teď Daniela neztrácí. Moc dobře si všimla pohledů, které vrhal na Ráchel.
Sama o sobě si myslela, že je emancipovaná mladá dáma. Vždyť se ve všem mužům vyrovná, v lecčem je dokonce i předčí. Proč by tedy měla brečet pro jednoho když se na jeho místo tlačí spousta dalších. Daniel ani neví jak často musí odmítat pozvání na skleničky, večeře a spoustu dalších možností jak ji dostat do postele.
Kdyby nebylo její momentální společnosti, líbilo by se jí tu. Vlahý letní večer, příjemná mužská společnost, místo dost daleko od zvědavých pohledů, jako dělané pro romantiku… konec konců, nějaká louka by se tu jistě našla, kdyby nechtěli aby je jehličí píchalo do zad. Sama pro sebe se usmála. Takovéhle rozmarné myšlenky jí trochu pozvedly náladu. Dost na to, aby zapředla rozhovor s Ráchel.
Mužský rozhovor se nakonec vždy stočí ke třem hlavním tématům: politika, auta a ženy. Krásnější pohlaví to má v tomhle mnohem jednodušší. Nebo složitější, jak se to vezme. Vždycky to nakonec skončí u chlapů.
Tentokrát ale tohle téma nahodila Veronika zcela úmyslně. Rozproudil se velmi živý rozhovor při kterém se Veronika upřímně svěřila s obavami o Daniela. Ráchel se nejdřív dlouho upřímně smála. Pak na oplátku zase Veronice svěřila pravdu o sobě.
Někde poblíž zašustily křídla a sova zahoukala tak blízko, že obě nadskočily a ještě víc se k sobě přitulily.
„Víš, to já dělám jen ze zvyku. Jsem zvyklá se maskovat jak to jen jde. S chlapama naprosto běžně flirtuju a už mi to vůbec nepřijde.“ Ráchel upřela pohled na hromadu jehličí u své nohy, kterou si tam vytvořila. Vzápětí se divoce rozesmála, když viděla jak nechápavě se tváří Veronika.
„Stydím se spíš před tebou. Copak to nechápeš? Líbí se mi holky.“ Ráchel si oddechla, jako by jí ze srdce spadl obrovský kámen.
Veronika se uvolnila a dokonce se nechala obejmout. Noc už celkem dost pokročila. Veronika se nemusela dívat na hodinky aby věděla, že už je dávno po druhé hodině.
„Neměl by už bejt zpátky?“ Do Veroničina hlasu se vkradla obava.
Ráchel se začala zběsile rozhlížet. Strach se jí zračil v očích. „Možná bychom měli zmizet.“
„Blázníš? Co když se ztratil? Přeci ho tu nemůžeme nechat.“ Veronika se snažila zrakem proniknout pozvolna se zvedající mlhu. Měsíc už hezkou dobu schovaný pod příkrovem mraků začínal pronikat skrz a krajina získávala stříbrný nádech.
Někde praskla suchá větev. Veronika v mžiku stála na nohách. Jen se rychle ohlédla za sebe a ucedila hlasem v sevření strachu: „Nevím jak ty, ale já se po něm jdu podívat.“
„Počkej, sama tam jít nemůžeš.“ Ráchel ji popadla za paži a otočila ji k sobě. „Vždyť ty vůbec netušíš co tě tam čeká.“ Zarazila se jakoby řekla víc než chtěla a mnohem víc než mohla.
Záblesk pochopení se objevil v najednou ocelově chladných očí Veroniky. „Takže ty víš co tam je? Proto jsi nás tam táhla?“ Pohrdání jenom kapalo z jejího hlasu.
„Prosím, ty opravdu netušíš o co tu jde. Nevidíš ani špičku ledovce…“ To už se Veronika vytrhla z jejího sevření a rozběhla se ve stopách Daniela. Náhle vysvitnuvší úplněk jí svítil na cestu.
Běžela co jí síly stačily. Kolem se brzy začali míhat stromy. Jehličnaté větve se proplétaly nad její hlavou a tvořili jakoby gotickou klenbu. Získala rytmus a pozorně kladla nohu před nohu. Velmi dobře věděla, že je třeba se na každý krok soustředit, aby za to nezaplatila vymknutým kotníkem nebo zlomenou nohou.
Doufala, že se nikde neodchýlil z cesty. To by ho potom jen těžko hledala. Nevěděla co si má o celé situaci myslet. Zcela jednoznačně ale pochopila, že za vším stojí Ráchel, pokud se tak vůbec jmenuje. To ona může za tuhle rozmíšku, za to, že Daniel raději odešel než aby asistoval u hádky a vyhnul se tak rozhodnutí.
Běžela po vyvýšeném středu, mimo vyjezděné stopy kol. Několik dnů bylo sucho, takže půda byla tvrdá a poskytovala nohám dobrou oporu.
Minula několik zatáček než ho spatřila. Klečel zády k ní, hlavu svěšenou. Prodloužila krok, už nechtěla čekat ani chvilku. „Sakra, kde jsi tak dlouho. Měla jsem o tebe strach.“ Padla na kolena a objala ho. Z úst se mu vydralo zabublání. Kdyby ho nesvírala tak pevně, upadl by.
Až teď otevřela oči a vydatně zaječela. Obličej mu pokrývala krusta zaschlé krve. Hrdlo měl rozervané, rána jen těsně minula aortu. Pod rukou cítila pohyb popraskaných žeber.
Zasténal. Zaradovala se, že ještě žije, ačkoli měl podle svých zranění mnohem blíž ke smrti. Velice přeopatrně ho položila do chladné trávy. Snažila se způsobit mu co nejméně bolesti. Ve zkrvavené tváři zahlédla bílý záblesk, zlomenou lícní kost. Rychle stočila pohled stranou a hledala zranění, která by bezprostředně ohrožovala jeho život. „Proboha Dane, co se ti stalo?“ Odpovědí jí bylo jen matoucí chrchlání a ustrašené pohledy zpod krví slepených vlasů.
V rozšklebené ráně na stehně byly vidět potrhané pletence svalů. Levá holení kost byla zlomená a koukala z proražené kůže. Veronika na to zděšeně koukala a byla duší někde daleko pryč. Chvíli trvalo než se opanovala a snažila se uplatnit na Danielovi aspoň tu trochu znalostí které si zapamatovala z první pomoci.
Svlékla a roztrhala své tričko a ovázala alespoň ty nejzávažnější rány. Přeskočila strouhu a s kusem větve se vrátila zpátky. Umotala z posledních zbytků trička roličku a vrazila mu ji do úst, matně si vzpomněla na článek ve kterém se psalo že trpící je v agónii schopný si rozlámat zuby.
Potom se přesunula k nohám. V duchu se obrnila netečností a zatáhla za zlomenou nohu, aby srovnala kosti. Chtělo se jí zvracet, když viděla jak pahýl zajíždí pod protrženou kůži. Donutila se položit dlaň na holeň a aspoň zhruba zkontrolovat polohu zlomených částí kosti. Srdnatě ignorovala zběsilé Danielovo sténání přestože ji to vnitřně trhalo na kusy.
Uvědomila si, že slyší kroky. To už byl Daniel aspoň zhruba ošetřený a na levé noze se skvěla nová dlaha. Zrovna stála u strouhy a utírala si ústa od zvratků. Žaludek to nakonec přeci jen nevydržel a vzbouřil se.
Vzhlédla a uštvaným pohledem sledovala Ráchel jak minula Daniela a šla rovnou k ní. Hodina už dosti pokročila, takže místo kde stála tonulo v temnotě. Měsíc občas poctil krajinu svou přízní, ale většinou se schovával za jemnými mraky. Ráchel se ve tváři zračila upřímná starost. „Jsi v pořádku?“ Odpovědí jí bylo mlčení, přesto si oddechla a pokračovala: „Musíš odsud pryč, tady není bezpečno.“
Najednou jí vztek zaplavil útroby. Veronika si matně vzpomněla na základy skars, likvidačního bojového umění používaného především armádou, které se naučila od jednoho bývalého a zaútočila.
Vrhla se k Ráchel, popadla paži, kterou ji chtěla obejmout, snížila se v bocích a mocným trhnutím si ji přehodila přes záda. To ale ještě nebyl konec. Využila energie, dopadla na jedno koleno a pákou zlomila Ráchel obě zápěstní kosti.
„Ty děvko!“ bleskově vstala a nakopla Ráchel do boku dřív než se stačila vzpamatovat. „Do čehos nás to zatáhla?! Tak mluv!“ zasyčela a doprovodila slova dalším kopancem. Dala si záležet aby zasáhla nártem a ne křehkými prsty. Mířila na měkké tkáně, dobře věděla, že tam to bolí nejvíc. „Počkej, nech si to vysvětlit,“ hekala Ráchel mezi útoky. Nedostala ale příležitost. Všechna nashromážděná zlost se dostala na povrch.
„Potřebujete pomoc, madam?“ Veronika si uvědomila přítomnost nového hlasu na scénu. Zřetelně slyšela zaúpění Daniela i neženskou kletbu Ráchel.
„Ne, všechno je v pořádku, děkuji,“ ozvalo se už zase vyrovnaným hlasem Veronice zpod nohou.
Zkoprnělá Veronika se otočila po hlasu. Do zorného pole jí vklouzly tři postavy jakoby vystřižené z hororu.
Jedna žena a dva muži stáli nad Danem a pobaveně sledovali jak Ráchel vstává. Veronice se zježily chloupky na krku. Není příjemné mít za zády někoho, komu jste právě zlomili ruku.
„O co tu jde?“ vystrčila Veronika bojovně bradu. „Tady ta…“ Další slova utnula ruka, kterou jí Ráchel provlékla pod krkem a utáhla do škrtícího zámku. Zděsila se, nebyla to snad ta ruka, kterou jsem jí zlomila? Jasně přeci slyšela praskot kostí.
„Zatraceně, mlč a nic neříkej,“ zašeptala jí Ráchel do ucha. „Já pomoc nepotřebuji, ale zdá se, že vám někdo utekl,“ řekla Ráchel už zase normálním hlasem.
Veronika sledovala nastalou situaci pohledem člověka blížícího se k přívětivé náruči šílenství. Ten co byl oblečený v plátové zbroji s hunckapem pod paží se ušklíbl a plivl na Daniela a položil na něj obrněnou nohu.
Veronika se pokusila vytrhnout ale zámek kolem krku se ještě víc utáhl, navíc se jí ovinula paže kolem boků. Přesto necítila nic než chlad. Dokonce ji za krkem chladil Ráchelin dech. Paže kolem boků získala mnohem důvěrnější podtext.
„Neblázni. Tohle nemůžeš vyhrát.“ Další šeptem vyřčená rada. Tentokrát jí ale Veronika nehodlala poslechnout ani v nejmenším.
Než ale stačila cokoli podniknout, paže kolem boků zmizela a popadla ji za zápěstí. Pákou na loket ji donutila se předklonit a pokleknout.
Příští čtvrthodinu si pomatovala pouze v útržcích. Bolest, když ji do obličeje švihla větev, ponížení když na ni po pádu šlápl jeden z chlapů. Nejistota a strach z jejich povýšeného chování, jak dávali najevo že to nedělají poprvé, hrůza z někoho, kdo se během chvíle dokáže vylízat z komplikované zlomeniny.
Na tvářích ji tahaly zaschlé stopy po slzách. Snažila se soustředit své myšlenky na Ráchel, která jí snad nabízela pomoc, ale nešlo to. Mysl se jí pod náporem stresu roztříštila a střepy se horko těžko dávají dohromady.
Dorazili na mýtinu. Byla pokrytá něčím co vypadalo jako pozůstatky vesnice. Trosky roubených domů vyhrožovali temným osudem každému, kdo by se do nich chtěl jenom podívat. Zetlelé trámy vypadaly zlověstně, ale celá vesnice tvořila jen předvoj hrůze, která číhala uprostřed.
Korunu všemu dodával kostel. Vlastně spíš rotunda. Kamenná stavba kruhového půdorysu s úzkými okny, které vlastně tvořily střílny.
Tehdy se Veronika začala vzpouzet. Rána do hlavy ji málem zase poslala do bezvědomí. Obrněnec si ji ledabyle přehodil přes rameno a pokračoval s ní dovnitř. Tehdy by se u Veroniky krve nedořezal. Za kamennou zídkou totiž spatřila náhrobky. Polovina z hrobů byla otevřená a z některých z nich se ještě sápaly kostlivá těla pozvolna se pokrývající masem.
Potom Veronice milosrdně zakryly výhled zdi kostela. Střecha nevydržela a zřítila se, na zdech stále ještě byly znát rýhy po nosných trámech. Jejich trosky už dávno někdo uklidil, jen namísto stropu na ně shlížela zamračená obloha.
Na udusanou hlínu dopadlo tělo. Vzápětí ho následovala Veronika. Daniel zmučeným hlasem zasténal. Ponurá čtveřice včetně Ráchel se kolem něho sešla jako sudičky a zkoumala jeho stav. Povídali si mezi sebou neznámým hrdelním hlasem, který ve Veronice vyvolával nepříjemné mravenčení v týle.
„Rao mabuto ehwaz!“ obrněnec rozčileně projevil svůj názor a ukázal na zlomenou holeň. Obvaz, který pokrýval místo kde kost prošla kůží se kvapně barvil krví. Některý ze špičatých konců zřejmě roztrhl tepnu nebo žílu.
Veronice ten hlas naháněl hrůzu skoro víc než všechno ostatní okolo. Vyjadřoval totiž všechno chladné opovržení světa, ztělesněnou bezcitnost.
Přikryla si bok rukou, na prstech ucítila krev. Zřejmě ji poznačilo křidélko na obrněném rameni. Sama se vyděsila ze svého na dotek chladného těla.
„No cero kartusia!“ zahřměla doposud mlčící žena. Hádka se během chvíle, kdy se Veronika věnovala sama sobě, rozjela, takže na sebe zúčastnění křičeli.
Najednou se dva nejhlasitější odpůrci změnili ve vlky a vrhli se na sebe. Ostatní se rozestoupili a se zaujetím sledovali ten zápas lítých šelem. Vytryskla první krev. Z tlamy mohutnějšího vlka vylétl chomáč chlupů slepený slinami. Menší zabiják se ale nenechal zahanbit a rozsápal protivníkovi bok až na žebra.
Nikdo z přihlížejících se neodvážil ani hláskem dát najevo přízeň některému ze soupeřů. Co kdyby to vyhrál ten druhý?
Veronika nevěřícně sledovala, jak kolem sebe krouží dvě stvoření, která ještě před několika okamžiky byli lidmi. Některé pohyby vůbec nestačila postřehnout jak byly rychlé. Dvě zabijácká monstra proti sobě.
Výpad, krok stranou, ústup, útok ve výskoku a zuby hluboko zahryznuté do krku. To už krev z krkavice potřísnila všechny okolo. Teprve teď si Veronika všimla kostlivců, kteří se na představení přišli podívat.
Než se stačila pohnout bylo po všem. Najednou bylo ticho pokryté příkrovem smrti. Vítěz se vrátil zpátky do lidské podoby a skončil na kolenou uprostřed tratoliště krve. Byl to ten druhý muž, ten který na sobě neměl zbroj. Oblečen byl v černé kazajce s volnými rukávy. Upnuté zkrvavené kalhoty z černé kůže jakoby vyzařovaly vlastní život. Byl to ale jen optický klam.
Trvalo jen chvíli a po hluboké ráně na žebrech zbyla jen neznatelná jizva. Ledabylým pohybem zápěstí přikázal odklidit mrtvé tělo, které se změnilo v nahou ženu.
Veronice se málem zastavilo srdce, když na ni upřel svůj pohled. Bála se ho jako ničeho na světě. Byla se svým polomrtvým přítelem uprostřed hordy kostlivců a smečky vlkodlaků z pohádek. Jenže pohádky končívají dobře, to je podstatná věc, ve které se liší od reality.
Hlavní pohádková postava si utřela ústa, na hřbetě ruky jí zůstala krvavá šmouha. „A co s tebou?“ položil řečnickou otázku a pomalými kroky se k ní blížil. Atmosféra v kostele by se dala krájet. Vlkodlak právě potvrdil svoje výsadní postavení ve smečce. On rozhodne co se zajatcem.
„Pane, prosím vás,“ padla Veronika na kolena. Věděla, že je to její poslední naděje. Co řekne tenhle muž, to se stane. „Nechte nás jít.“ Pořád ještě bojovala za Daniela, protože si nechtěla připustit, že už je vlastně mrtvý. Srdnatě ignorovala vzteklé zasyčení zpoza sebe. „Nikomu nic neřekneme, slibujeme…“
Málem ani nedokončila poslední slovo, když jí vlkodlak vpadl do řeči: „Cha! Na sliby lidí už dávno nevěřím. A i kdyby, smečka má hlad. Už dlouho jsme nikoho neulovili. Jsem rád, že vás k nám Ráchel přivedla.“ Ukázal pohledem na postavu vedle Veroniky.
Ráchel se změnila k nepoznání. Kožená uniforma jí samozřejmě dokonale padla. Vlasy upnuté do drdolu. Veronika díky nově objevenému smyslu pochopila proč. Krev a vnitřnosti se z vlasů špatně vyčesávají.
Úsporný pohyb ruky, někdo Veronikou smýkl nahoru a utnul tak její další prosby. Koutkem oka stačila zahlédnout, jak jeden z nově příchozích prokousl Danielovi hrdlo a srkal jeho ještě čerstvou krev.
Dva kostlivci odvedli Veroniku do kobky pod kostelem. Pod kamenným schodištěm si sedla a s odporem si otírala kousíčky shnilého masa, které jí ulpěly na zápěstích.
Věděla že umře. Věděla to vždycky. Jenom do teď žila v přesvědčení, že to bude v zájmu vyššího cíle. Rozhodně ne kvůli hladu smečky nestvůr, které by neměli existovat.
Člověk míní… V tom okamžiku začala Boha nenávidět.
Neměla ani ponětí jak dlouho už v kobce je. Netušila ani jak dlouho tu ještě bude. Rezignovala na útěk. Už se plně smířila s rolí toho nižšího v potravním řetězci. Už jí bylo všechno jedno, dokonce i to, že někde nad ní právě požírají jejího přítele, její lásku.
Zaslechla kousek od sebe zašelestění. Zanedlouho vzduch kolem ní vykvetl kakofonií zvuků. Něco jí přelezlo přes nohu. To něco pištělo.
Krysy.
To ji probralo z letargie. Umřít jedním kousnutím je něco jiného než umírat pomalu okusována malinkatými zoubky.
Vyskočila jako čertík na pérku. Nahoře se temenem dotkla stropu. To její hrůzu trochu zchladilo.
Najednou do kobky vklouzla trocha měsíčního světla. Něco zachrastilo a po schodech se sesypaly kostry. Tedy, jejich části. Něco křuplo a lebka vylila svůj obsah přímo Veronice na nohu. Krysy se poděšeně rozutekli do rohů a ani nedutali. Cítily přítomnost predátora.
Ráchel sestupovala po schodech. Veronika bleskově sebrala puklou lebku s kusem vlající páteře a zaútočila. Ráchel se ubránila, vzápětí ale inkasovala kopanec pohorkou pod koleno. Poslušná reflexů se zhroutila ze schodů. Na podestě na ni dopadla Veronika a škrtila ji kusem páteře.
Ráchel ji odrazila lokty od sebe, takže novodobá amazonka skončila na ní. V chumlu se převalovaly, ale nakonec Ráchel Veroniku zpacifikovala.
„Nech toho, přišla jsem ti pomoci.“
Veronika se bezmocně zazmítala. S rukou v ústech nevydala ani hlásku. Na holém těle cítila neosobní chlad kůže, do boku ji tlačilo něco, v čem poznala hlavici meče.
Když se uklidnila, Ráchel na chviličku povolila své sevření. Zajatkyně viděla světlo v temnotě, spatřila zář naděje.
„Vyvedu tě odsud. Musíš mi věřit. Pomůžu ti.“ Veronika jí uvěřila. Pustila Ráchel a vstala. „A co Daniel?“ Zeptala se. Když je ochotná pomoci jí, tak co kdyby…
„Daniel už je…“ Nemusela nic říkat. Veronice blýskl před očima výjev z vlkodlačí hostiny a znovu ji přemohl pláč. „Přestaň! Na to není čas. Nechápeš, že za to co pro tebe dělám mě můžou zabít?“ Bála se.
Veronika se silou vůle uklidnila. Pochopila, že jde o život jim oběma.
„No sláva. Tak pojď,“ popadla ji Ráchel za paži a málem ji vytáhla ven.
Na dohled nikdo nebyl. Nikdo kromě náhrobních kamenů a prázdných míst posledního odpočinku. Hostina nejspíš ještě probíhala.
Blížilo se ráno. Studený vzduch řezal do kůže. Vítr hladil krajinu jemnými doteky. Ze země stoupala mlha a halila ji mléčným závojem.
„Jeniáš za chvíli zjistí, že jsi pryč,“ prohlásila Ráchel tónem, který znamenal, že to rozhodně nebude dobré. „Pak bude hledat mě, protože jsem tě na radě bránila. Do té doby musíme být co nejdál.“
Veronika pochopila, že má šanci. Vyškrabala všechny zásoby duševních i tělesných sil a ještě přidala. Už se do kobky ani k vlkodlakům nechtěla vrátit.
Ruinami vesnice proběhli během několika okamžiků. Strach jim dodal křídla. Vnořily se do lesa hustého že nebylo vidět na krok. Větve a větvičky trhaly šaty a rozdíraly kůži.
V dálce zaslechly vytí a vzteklý řev. Bylo poměrně jasné, komu patřil veškerý vztek. Kdyby to bylo možné, prchající dvojice přeskočila menší údolíčko, přeběhla něco, co vypadalo jako zákop. Veronika nevnímala míhající se stromy, ani přibývající počet oděrek. Přeskočila povalený kmen stromu, na druhé straně uklouzla, ale reflexivně přešla do kotoulu aby mohla pokračovat.
Uslyšeli za sebou vytí, štěkot, jakoby někdo vykřikoval rozkazy v psím jazyce.
Ráchel zabočila prudce doleva a Veronika se musela moc snažit, aby se jí vyhnula: „Co to sakra děláš!“ vzkřikla hněvivě.
Nedostalo se jí žádné odpovědi kromě dalších pobídek. Běželi teď podél řady svých pronásledovatelů. Někde přeci musí skončit.
V té chvíli ztratila Veronika koncentraci a zakopla. Kotník to naštěstí neodnesl, ale bylo to dalších pár metrů k dobru pro pronásledovatele. Veronika se ohlédla a ke svému zděšení spatřila mezi stromy chlupatá šedá těla. Nebylo jich moc, ale na dvě unavené ženy to stačí.
Mezi stromy bylo najednou víc prostoru. Málem přeskočily cestu, která se před nimi náhle zjevila a běželi dál lesem. Obě pochopily, že na volném prostranství nemají nejmenší šanci. Minuly vývrat, ostrá zatáčka doprava. Pronásledovatelé se přeskupili, takže znovu běželi podél jejich linie.
V dálce před nimi se objevilo světlo. Veronika už málem vykašlávala plíce, píchalo ji v boku jakoby jí tam někdo bodal kopí.
Jen pár metrů za nimi zapraskala větev a měkké tlapy zadusaly na jehličí. Bez sebemenšího dorozumění prudce zatočily. Odměnou jim byly zvuky pádu. To už se po nich ale sápal další.
Ráchel sebrala ze země větev a praštila vlka přes tlamu že bolestně vykvikl. Obě natáhly krok. Někde nablízku uslyšely vodu. Veronice se začaly vysílením dělat mžitky před očima. Úprk před smečkou vlků ji dohnal až za hranici jejích sil.
Nebýt Ráchel málem by spadla z útesu. Zastavila ji na poslední chvíli. Obě se otočily za sebe, ale to už je smečka obkličovala.
Teď už se ale Veronika nehodlala vzdát tak snadno. Vytrhla Ráchel z ruky větev jejíž konec byl pokrytý krví a šedivými chlupy. Rozkročila se, aby získala stabilitu a vší silou zaútočila na nejbližšího protivníka. Hlava odletěla do dáli, vlčí tělo za ní vlálo jako kometa. Ostatní se výhrůžně přiblížili, rozmach je ale donutil udělat krok zpět.
Největší vlk se najednou změnil v člověka. „Jeniáši, nech nás jít.“
Odpověděl jí hlasem ze záhrobí: „Zradila jsi nás. Za to zdechneš jako prašivý pes. Zabijte je!“ Poslední dvě slova práskla hněvem jako bič. Vlci na nic dalšího nečekali a na povel se ně vrhli. Jednoho Veronika odrazila, další ji srazil na zem na okraji útesu ale nabodl se na větev.
S obrovskou námahou ho ze sebe odvalila. Větev uvízla mezi žebry, takže ji musela zlomit. Vzápětí na ni skočil další vlk.
Těsně před ní ale vpadl do rány jiný a tlapou mu rozpáral břicho. Další ji skočil na záda a Veronika se stihla otočit a vrazit vlkovi do tlamy pahýl větve. Získala tak dost času, aby mu její nečekaný ochránce stihl překousnout páteř.
Vyškrábala se zpod mrtvého těla a postavila se. Stáli proti sobě už jenom dva vlci. Jeden z nich byl, jak Veronika pochopila, vlastně vlčice. Ráchel měla ve vlčí podobě nádherně lesklou srst, jiskřivé oči a bílé zuby zářily světlem měsíce.
Proti ní stál ten největší vlk, jakého kdy Veronika viděla. Poloviční pahýl ocasu měl hrdě zvednutý, srst nesla stopy po sprintu lesem, jehličí, vpletené větvičky a kapky potu. Oči zabijáka zářily do tmy jak hledal sebemenší chybu v postavení své protivnice.
Suchá tráva šustila pod tlapami. Okraj lesa zářil stovkami očí sledujících boj. Spousta vlků se ze svých zranění začínala vzpamatovávat.
Realita se liší od pohádky. Ve skutečném životě je povoleno útočit zezadu. Veronika chladnokrevně počkala, až k ní Jeniáš bude zády a udělala několik tichých kroků k němu. Pak ho vší silou udeřila do měkkého místa těsně za lebkou.
Vlkodlak zakňučel a vztekle po ní hodil hlavou až k ní dolétl provazec slin, ale na něco víc už nedostal čas. Ráchel k němu přiskočila a zkrvavenou tlamou mu prokousla hrdlo. Ještě zatřepala hlavou a vytrhla z něj obrovský kus masa. Během několika okamžiků zdechl jak ani výkonný metabolismus nedokázal nahradit obrovskou ztrátu krve následkem únavy. Vlkodlak zemřel.
Ráchel se rozhlédla a když viděla kolik vlkodlaků vstává, smutně spustila obočí a olízla si hlubokou ránu na břiše. Posadila se a zhluboka zavyla. Byl to táhlý zvuk plný zoufalství a lásky. Pak skočila na Veroniku a srazila ji do propasti.
Během několika metrů, kdy se Veronika vzpamatovávala z nárazu a pochopila, že ji čeká smrt, jí svištěl vítr ve vlasech.
Vlkodlačice dopadla jako první a absolvovala veškerou sílu nárazu.
Veronika ucítila krev ještě dřív než pochopila, že je naživu. Otřesená, zkrvavená, unavená, ale bez vážnějších zranění se instinktivně odplazila z vody kam sklouzla. Ledová voda ji z obličeje smyla vrstvu krve a částečně ji přivedla zpět do života.
Vzpomněla si kde je a jak se tam dostala. Mokré vlasy jí sklouzly do očí a nepříjemně lechtaly. Bezděčným pohybem ruky si je odhrnula za ucho. Cestou z vody si odřela koleno, ale chlad ránu znecitlivěl.
Pak našla Ráchel.
Do něčeho strčila rukou. Reflexivně na to pohlédla a vzápětí se modlila, aby ten výjev zapomněla. Ráchel ležela vedle balvanu, na který dopadla. Byla zpátky v lidské podobě. Louže krve se rozlévala od těla a po chvíli se mísila s proudem vody.
Už poloha jakou její tělo zaujímala prozrazovala že je mrtvá. Měla rozbitou lebku a spoustu jiných zranění.
Veronika se odplazila zpátky do vody, pokračovala dál a dál. Krok za krokem. Zničené tělo, vyhořelá duše. Tak ji uchopil proud.
Našli ji za několik dní, víc mrtvou než živou, s oblečením od krve. Šíleně blábolila něco o vlkodlacích požírajících lidi.
Nikdo ji nevěřil.