Temnota nebe se počala vytrácet a ustupovat bledosti nového dne. První sluneční paprsky byly znatelně připraveny za obzorem k svému velkolepému nástupu na scénu dnešního představení. Do ticha, které pokojně sloužilo noční panovnici se postupně počaly vtírat zvuky povědomé nejednomu uchu. První kroky, které toho dne zazněly v oné ulici, byly poznamenány prohýřelou nocí a notně unavená chůze opojená alkoholen pozvolna a vrávoravě vnášela do nového probouzivšího se dne úsměvný pozdrav. A lidé, kteří s poloslepenýma očima nemotorně bloudili bytem s hrnkem horké kávy v ruce, zaslechnuvši ty kolébavé kroky, které krom opilců mívají snad už jenom námořnící, kteří po dlouhé plavbě na rozbouřených vodách poprvé vstoupí na pevninu, rychle se beží podívat k oknu ,aby se tou podívanou úplně probrali a vykročili svými pevnými kroky do nového dne, pobaveni tou první příhodou onoho rána. A zatímco již posedávali ve svých kancelářích či továrních halách a vyprávěli o tom prvnímu vrávoravém chodci a rozebírali s kolegy onu postavičku zastřenou ranní mlhou neznáma, onen muž schoulený do klubíčka se propadal do tvrdého spánku, který jistě právem mu usedl na víčka a stáhl do své říše snů a temných stínů nebo snad růžových obláčků. Nikdy předem nebylo jasné, komu jaký sen bude přidělen a komu jakýkoli odepřen. Onomu muži byl toho rána, přidělen sen tak snový a neskutečný, že se pozdě odpoledne, kdy se probudil a kdy se jiní vraceli ze svých zaměstnání unavení všemožnou činností, tak tedy, když se probudil, nemohl ještě notnou chvíli pochopit, zda to byl skutečně sen, či skutečnost.
Inu někdy se přihodí snad každému z nás, že zaspí. A to se potom zbrkle vrhne do již rozjařeného rána bez ohledu na to, že jindy mu příprava k odchodu trvá daleko delší čas než nyní. A panu Tadeášovi se to přihodilo právě dnes. Proklel budík, který mu nedovolil přijít včas do práce a už se neoholen a se slepenými víčky řítil ze schodů. Porazil sousedku nesoucí si čerstvé rohlíky z pekárny a neslyšel ani její křik ani štěkot ratlíka, který za ním běžel pár metrů, než ho zaujal pach patníku, který začal starostlivě očuchávat. Bezmyšlenkovitě vběhl do autobusu a udýchaně se zřítil na jedno z volných sedadel. Seděl se zavřenýma očima a lapal po dechu. Autobus se dal do pohybu a pan Tadeáš otevřel konečně oči. Pohlédl na hodinky a vypočítal si o kolik moc se zpozdí. Už viděl obličej svého nadřízeného, který se jistě velmi významně podívá na hodinky a pokýve hlavou. Potom si něco zapíše do svého notýsku, cukne mu koutek a pozvedne obočí. Bohužel měl to potěšení již nejednou na vlastní kůži zažít tu pantomimu, která je snad nepříjemnější než jakákoliv hlasitá výčitka, či napomenutí. Sledoval ubíhající krajinu a v hlavě se mu jako vlny o útes tříštily o sebe nápady ,jak ospravedlnit svůj pozdní příchod. Po chvíli mu přišly všechny nápady tak přihlouplé, že sám v sobě pocítil touhu být vzteklý na systém, který ho nutí vymýšlet si jenom proto, aby si jeden nafoukaný patolízal neudělal puntík do svého bloku ušpiněného křiváckou něhou k měkkému křesílku na výslunní. Jenom proto, že ho sem tam někdo, opravdu někdo, pozve do lepší společnosti ,aby se od něj kdeco dozvěděl a dal mu sezobat alespoň zrníčka z pocitu velikášství, jenom proto nebudu lhát a naopak se povznesu nad tu hloupou hru. A z očí do očí mu prostě řeknu, podívejte se, je to tak a tak. Prostě jsem zaspal. Jsem jenom člověk a stát se to může každému. No ne? Udělejte si u mě klidně puntík. A nebo klidně dva. To víte. Člověk nikdy neví. Přece to nemůže být tak zabedněný parchant. Určitě se trochu probere. Každý kolem něj chodí po špičkách a on? Co on vlastně dělá? Jen chodí a čmuchá kolem. Nikdy jsem ho vlastně ani neviděl dělat nic jiného. Je jako duch. Najednou vám stojí za zády a vy ani nevíte jak dlouho už tam může být. A ten jeho upřený pohled. Jakoby stále něco vyčítal. Provrtává se do hlavy a člověk se až bojí na něco v tu chvíli pomyslit ze strachu, že on by to snad mohl zahlédnout. A kdo ví. Třeba se mu ta odvaha nakonec i bude líbit. Ale ne. Nic. Nechci se přece ospravedlňovat ,abych se mu zalíbil, ale proto, abych obhájil prostou pravdu lidskosti. A přirozenost, která by nás měla vést. Ne strojenost a strach.
Pohlédl z okna a uvědomil si, že krajina, kterou každé ráno projíždí se nějak změnila. Pomyslel si, že se opět určitě někde opravuje silnice a proto ta objížďka. Zkontroloval ještě hodinky, aby se ubezpečil, že každou chvíli musí dorazit na místo. Pohlédl na tu malo věc na svém zápěstí a ztuhnul. Krev se mu nahrnula do hlavy a pan Tadeáš nevěřícně hleděl na ty nemilosrdné dvě ručičky, které mu kousek po kousku ukrajovaly z jeho života a které určovaly, kde má svůj život v jakou chvíli žít. Bylo na nich o hodinu víc, než když se díval posledně. Nevěřícně si je přiložil k uchu a zaposlouchal se do pravidelného tikotu, který po vteřinách spěchal kupředu. Rozhlédl se bezradně po autobuse a zaraženě mu začalo docházet, že cosi není zcela v pořádku. Autobus nevypadal jako ty, kterými jezdil běžně do práce. Byl to autobus uzpůsobený delším trasám. Znovu pohlédl z okýnka a uvědomil si, že jedou po nějaké silnici, která již dávno jistě nepatří k jeho městu. S hrůzou si uvědomil, že ráno vběhl omylem do jiného autobusu. Ano. Tím je to vysvětleno. Autobusy odjíždějící z onoho konce města nebyly jen městské, ale i meziměstské. Nikdy nezkoumal, kam ony autobusy, postávající na dávno zrušených zastávkách ,jedou a tudíž neměl ani zdání, kterým směrem asi jede ten jeho. Odkašlal si otočil se na svého souseda. Úlek, který v něm vyvolala tvář toho muže se panu Tadeášovi natolik nahrnul do tváře, že onen muž, s potetovanou vyholenou lebkou a zjizveným nosem se jen ušklíbl a skrz zuby mu prošlo jen jakési zavrčení. Pan Tadeáš se schoulil do svého sedadla ještě hlouběji a přes vysoké opěrátko se nesnažil raději nějakou dobu dohlédnout na místo řidiče, ke kterému ,jak se rozhodl ,prostě půjde a požádá ho o zastavení v nejbližší vesnici nebo městě. Po očku sledoval svého souseda, který začal klimbat. Hlava mu klesla na obří hruď a potácivě se kývala ze strany na stranu, podle toho jakým směrem autobus poskočil. Pan Tadeáš se zapřel nohama o podlahu a silou začal opatrně vysouvat své tělo směrem nahoru. Už byl očima na úrovni horizontu vysokých opěrátek sedadel, vytáhl krk, co to jen šlo, aby zjistil ,jak daleko to má k řidiči, ale toho přes pletivovou sí' moc nebylo vidět. A taky ho částečně překrýval stojící uniformovaný muž se zbraní v ruce. Počkat. Pan Tadeáš vytřeštil oči a zmateně pohlédl z okna, na kterém mu bylo už od začátku něco nápadné. Z vnějšku oken byly mříže. Pletivo za řidičem a muži s automatickými pistolemi? Rozhlédl se a všude kolem seděli muži se zjizvenými tvářemi a tetovanými lebkami. Pruhované oblečky, které znal jen z televize, najednou mohl spatřit na vlastní oči. Pohlédl na svou košili. Byla stejně pruhovaná. Jen proužek byl o něco jemnější a látka samozřejmě taky. Kabát, který popadl v polospánku nebyl nejnovější, ale přece jen byl slušný a výrazně se odlišoval od těch, které měli ostatní. Musí jít hned teď k tomu strážnému a vysvětlit mu, že to byl omyl. A jak se mohlo vůbec stát, že se ocitl v autobuse plném vězňů? Copak si může kdokoli nastoupit a vystoupit? Stoupl si a zamával rukou na policistu. Ten pohlédl směrem ,kde viděl pohyb a namířil na pana Tadeáše zbraň. Na pana Tadeáše dosud nikdo nikdy nemířil. Měl ze zbraní strach a nebyl ani na vojně pro odpor ke všemu, co se jen týkalo násilí. Raději si ty dva roky odkroutí za mizerný plat civilku v nemocnici. Policista mu hlavní naznačil ,aby se posadil, jinak budou problémy. Pan Tadeáš otevřel ústa a pak se raději posadil, aby zvážil další postup. Ten autobus přece někam musí dojet. A tam bude muset vystoupit. Daleko rozumnější jistě bude, když počkám až do cílové stanice a teprve při vystupování se domluvím s jejich velitelem, co a jak dál. Konec konců, do práce to dneska už stejně nestihnu. Usmál se nad tou, v tuto chvíli zanedbatelnou ,skutečností. Už sám sebe viděl, jak vysvětluje jako svojí omluvu skutečnost, že se omylem ocitl v autobuse plném vězňů. Pan bloček tomu tak určitě uvěří. Když jsem chtěl říct pravdu o zaspání, asi bych uspěl, ale s touto pravdou o tom nemůžu ani uvažovat. Jedině, že by mi to potvrdili na policii. Blesklo panu Tadeášovi hlavou. Usmál se té představě, ale to už se mu do hlavy vetřela další myšlenka, která tu první roztříštila na padr'. Vždy' ,kdo by chtěl mít cokoli společného s policií. A' už od nich máte jakýkoliv papír, nikdy vás to příliš dobře nezapíše.
Čemu se šklebíš ksichte? Zasyčel zlověstně hlas jeho souseda, který se mezitím probudil a hleděl na pana Tadeáše jako na zjevení. Pan Tadeáš zrudnul a mlčky se opět schoulil do svého sedadla. Pro jistotu si vyhrnul ještě límec, aby mu nebylo vidět do obličeje. Jeho soused se však nehodlal spokojit s takovouto výmluvnou odpovědí a nenápadně, snad aby dozorce neviděl, stiskl panu Tadeášovi koleno. Pevně sevřel koleno mezi prsty a ty se s neomylnou jistotou svěráku pomalu začaly bořit stále hlouběji do kůže. Pan Tadeáš sykl bolestí, ale vykřiknout se přece jen bál. Výhružný a vysměšný pohled jeho mučitele se mu vrýval do hlavy stejně, jako pohled onoho tyrana v jeho kanceláři. Ta spojitost se mu v tu chvíli zdála tak neuvěřitelně jasná, že i přes ukrutnou bolest a slzy deroucí se z hloubky jeho očí na povrch, mu v koutku zaškubal náznak úsměvu. To na trestance zřejmě zapůsobilo. Sevření povolilo a pan Tadeáš ucítil nejen okamžitou úlevu, ale i pocit jistého vítězství. Koleno se počalo zvětšovat a i přes kalhoty pan Tadeáš ucítil na několika místech lepkavou krev z popraskaných cévek, které nevydržely tak surový nápor necitlivého sevření. Trestanec se ještě chvíli díval panu tadeášovi zpříma do očí a on, s největším odhodláním přežít ten pohled mu to oplácel. Zjizvenec si nakonec zamumlal něco pod rašící vousy a znovu přivřel oči. Tato malá příhoda v panu Tadeášovi posílila sebevědomí a jeho postava už nebyla tak vtlačená do sedadla jako dřív. Seděl poměrně rovně a pohledem sledoval krajinu. Podíval se na zápěstí, aby zjistil, jak dlouho už jede tím podivným autobusem. Ne že by na tom snad záleželo, ale byl zvyklý kontrolovat čas snad každou hodinu. Pohlédl tedy na místo, kde obvykle nosil své hodinky, které kdysi dostal od svých přátel k vánocům, a zjistil, že tam nejsou. Na zápěstí bylo jen světlé místo na kůži, kde je nosil. Podíval se okamžitě vedle sebe, na souseda, který ho skrz přivřené oči pozoroval a šklebil se drze pobaven tou situlací. Pan Tadeáš věděl, že nic nezmůže. Alespoň v tuto chvíli. Ale až si promluví s velitelem a vysvětlí mu ten hrozný omyl, určitě dostane své hodinky zpět. Byl si tím tak jist, že se na souseda taky zašklebil a tím pro tuto chvíli považoval věc za vyřízenou. Autobus sjel z hlavní cesty na vedlejší a kodrcal mezi polem a lesem po prašné cestě. Nešetrně sebou házel a tím se těla sedící odevzdaně na sedadlech nejednou dostala do volného prostoru, což bylo vítané zpestření pro vězně, kteří začali halasit a smát se. Povzbuzovali řidiče k rychlejší jízdě a nejeden schválně vyskakoval výš, než skutečně mohl být vyhozen pohybem autobusu. Hlídka je důrazně okřikla a pendreky výhružně párkrát přejela po kovových mřížích. to na vězně zapůsobilo. Zklidnili se i když sem tam měl některý z nich ještě poznámku, která vyvolala všeobecný smích. Autobus sebou najednou cuknul a zůstal stát. Řidič něco začal vykřikovat a hlídka byla nucená stáhnout okýnko,aby cosi mohla domluvit s řidičem nákladního auta, který zablokoval cestu. Jen co se tak stalo, řidič otevřel dveře a to se najednou v autobuse ozvala ohlušující rána a hlídka i s řidičem padla k zemi. Zároveň tlaková vlna výbuchu vyvrátila mříž, která oddělovala vězně od zbytku světa. Všichni zůstali ochromeně sedět. Ale jen pár vteřin. To než se zvedl soused pana Tadeáše a začal se hlasitě smát. Ostatní se k němu začali přidávat až se smích změnil v hurónské skandování oslavující znovunabytou svobodu. Jediný, kdo vyděšeně seděl dál na svém sedadle, byl samozřejmě pan Tadeáš. Nedokázal stále pochopit, co se vlastně stalo. Hleděl vyděšeně na jásající vězně a pomalu mu docházelo, že se na něj postupně upírá nejeden zrak, který nepříliš přátelsky vyzývá i jeho k nějaké pozitivní reakci. Byl podezřelý a když si to zcela uvědomil, skoro polovina autobusu na něj upírala zrak. Pan Tadeáš sebral všechnu sílu a odvahu, nadechl se a roztřeseným hlubokým hlasem zakřičel do ztichlého autobusu ,,hurrrrrááááá." Nevěděl, jestli je přesvědčil, ale většina se opět rozveselila a spěchala k východu. Jeho oblíbený soused se nahnul k panu Tadeášovi, dýchl mu do obličeje pachu' hniloby a zavrčel: ,,Tak jdeme". Popadl pana Tadeáše za límec a vytáhl ho ven. Vězňové se rozprchli do všech stran. Jen Jizvoun se začal objímat s oním řidičem nákladního auta a pana Tadeáše přitom stále držel pevně za límec. Nasedl do automobilu ukrytého za křovím a přitom pana Tadeáše stále držel tak pevně, že nemohl dělat nic jiného, než nastoupit s ním. V autě se ti dva vazouni, kteří měli v obličejích tolik jizev různých tvarů, že by se z nich snad dala sestavit abeceda, začali smát zlověstným hlasitým smíchem a Jizvoun plnými doušky lokal z láhve jakousi průzračnou kořalku. ,,Na," podal láhev panu T. a čekal až se napije. Pan T., který byl zvyklý dát si občas dobré víno, tentokrát obrátil láhev dnem nahoru dychtivě. Cítil, že jestli se okamžitě nenapije něčeho ostřejšího, asi omdlí. Párkrát se zhluboka napil a když podával láhev zpět Jizvounovi, hlasitě se mu z hradla vydral osvobozující zvuk polknutého vduchu, který toužil nezůstat v trubících lidského těla příliš dlouho. Tím se Jizvounovi definitivně ospravedlnil z celého toho svého podezřelého chování a ten pana T. láskyplně objal a přikázal svému společníkovi, aby jel. Vytáhl z obrovské tašky na předním sedadle civilní oblečení a začal se převlíkat. Panu T. hodil ošoupané džíny a starší kostkovanou košili s modrou riflovou bundou. Bylo mu to sice o něco větší, ale ne natolik, aby vzbuzoval větší pozornost okolí. ,,Kolik?" zavrčel směrem k němu Jizvoun. Pan T. si neuměl vysvětlit, na co se asi ptá a bál se, že když se zeptá, opět upadne do podezření. Nechtěl, aby Jizvoun zjistil, že byl v autobuse omylem. Mohl by si třeba myslet, že je od policie a to by v tuto chvíli zrovna nebylo asi to nejlepší. Kolik čeho? Asi se ptá na počet let, které jsem vyfasoval. No jo. Na co jiného by se ptal. Tydle typy budou všichni asi ti nejtěžší zločinci. Nevypadali jako sňatkoví podvodníci, nebo kasaři. Tady půjde asi o ty nejhorší. Vrazi. A ti dostávaj tak 25 let. Nebo víc? No když řeknu 20 nic nezkazím. Pan T. se nadechl a zamručel:,,20 a ty?" Oba muži sebou škubli a řidič dokonce zastavil, aby se mohl otočit a pana T. si prohlédnout. Jizvoun s vykulenýma očima hleděl na pana T. a hlesnul k tomu za volantem: ,,No jo, tak to vysvětluje, proč měl u sebe ty hodinky. Někerejm ,co dostanou doživotí, nechávaj prej někerý osobní věci. Že jako už jim stejně vo nic nejde, tak co." Pak se podíval na pana T. a uctivě mu odpověděl na jeho otázku. ,,No, já tři. Byly to gauneři a stejně si to zasloužili." Panu T. se zatmělo před očima. Ptal se na počet lidí, které pan T. odkrouhl a ne na roky, které měl strávit ve vězení. Bylo mu jasné, že tuhle informaci nemůže vzít zpět a mlčky přikývl. Cesta ubíhala a Jizvoun se naštěstí zpravidla bavil se svým kumpánem, takže pan T. měl čas přemýšlet, co udělá. Snad by stačilo počkat, až dorazí do první vesnice a tam už se nějak ztratí. Půjde třeba na záchod do hospody a tam zadem uteče. Nebo někomu vylíčí, co se mu stalo. Ale kdo by takové historce asi věřil? Auto najednou nabralo rychlost a ocitlo se na asfaltce. Projelo kolem nějakých baráčků a už se řítilo nějakou ulicí jakéhosi města. Pan T. se snažil zachytit pohledem cedule s názvy ulic, ale nic mu neříkaly , nebo to byly názvy, které jsou v každém druhém městě. Auto zahnulo v plné rychlosti do jedné z bočních ulic, která byla prázdná. Kolik je asi hodin, pomyslel si pan T. a snažil se najít nějaké hodiny. Jizvoun se najednou otočil a hodil po něm nějakou černou látku. ,,Dělej, nasaď si to," zavrčel, už zase tím výhružným hlasem a hned nato mu hodil pistoli. Pan T. nevěřícně zíral na ty věci, které svíral ve svých jemných rukou úředníka a po opětovné výhružné výzvě Jizvouna si na hlavu nasadil černou kuklu. Právě v tu chvíli zastavili před vchodem do menší pošty a Jizvoun zaječel mírně nervózním hlasem: ,,Zůstaneš venku a budeš hlídat vchod". Vyběhli ven a zmizeli uvnitř pošty. Pan T. svíral nervózně rukoje' pistole. Dlaně měl Zpocené a kapky potu cítil i pod kuklou na čele. Rozhlížel se kolem, připraven vyrazit a zneškodnit případnou hlídku a troubením upozornit ty dva na nebezpečí. Náhle mu to došlo. Sakra! Vždy' já jsem tady omylem. Zahodil pistoli a stáhl si z hlavy kuklu. Pak pistoli znovu uchopil, tentokrát již přes rukáv bundy ,a kuklou setřel otisky. Popadl svoje věci a rychle zmizel za prvním rohem ve chvíli, kdy uslyšel sirénu policejního auta. Tam se zbavil v průchodu u popelnic během pár minut oblečení, které měl na sobě a převlékl se do svých původních šatů. Vyšel z průchodu pomalým kroke, aby nevzbudil pozornost a klidně kráčel přes ulici k nedaleké zastávce autobusu, které si všimnul, když kolem ní projížděli. Všechno ho nutilo běžet. Tryskem se odsud hnát co nejdál. Ale zbytky rozumu ho vedly k chůzi pomalé a rozvážné. Na zastávce si přečetl název města, ve kterém se nacházel a cílovou stanici,kam autobus jel. Bylo to směrem k jeho městu a k jeho radosti autobus právě přijížděl. Obezřetně si autobus prohlédl, jestli snad na něm není něco divného, a potom nedůvěřivě nadiktoval místo, kam se chtěl dostat. Řidič mu podal lístek, vyřkl cenu, za kterou lístek prodává a po přijmutí bankovky panu T. dokonce vrátil drobné. Dveře se zavřely a autobus se rozjel. Pan T. se posadil k okýnku na dvě volné sedačky a byl rád, že nemá souseda. Autobus pomalu dojel k poště, kde byla další zastávka. U pošty stálo několik policejních vozů a modré majáčky se mlčky otáčely, blikaly a svítily a pan T. pocítil obrovskou radost, jak z toho nakonec krásně vyvázl. O policejní auta se rozpaženě opírali dva muži v kuklách a policie je stáhla ve chvíli, kdy do autobusu přistoupili dva noví cestující. Pan T. neviděl na dopadené lupiče, protože kolem něj zrovna procházel jeden z cestujících, který právě nastoupil a navíc si sedl vedle pana T. Ale byl si jist, že pod kuklou, kterou policie z dopadených lupičů právě stáhla, nebyl ani Jizvoun ani jeho komplic. Ti totiž zrovna usedli vedle pana T. Autobus se klidně rozjel a tři muži mlčky hleděli před sebe. Jizvoun polohlasem zašeptal panu T. do ucha:,,Ty kryso,za tohle chcípneš jako krysa," procedil k němu Jizvoun a hlídal každý jeho pohyb. Pan T. bezradně odevzdal svou mysl osudu a v hlavě teď slyšel jen hukot svojí krve, která se s hukotem valila tělem jako dravý proud řeky, který se co nevidět musí vylít z břehů. Ani mu nebylo líto, že to všechno skončí. Cítil jen obrovskou únavu. Cítil, že nespravedlnost, které se dočkal, mu z nějakých důvodů byla osudem přidělena omylem a on s tím nemůže nic dělat. Tak se tomu oddával víc a víc. Smiřoval se s pocitem, že je jen loutkou v jakési podivné loutkové hře, kterou musel napsat snad úplný šílenec. Napjatý výraz mu zmizel z tváře a vystřídal ho uvolněný klid. Smíření se vším zlým se postupně rozlévalo do každičké části jeho těla. Ruce i nohy mu bezvládně visely,vypadal jak hadrový panák, kterého sem někdo posadil a opřel o okýnko a on tu teď bezvládně sedí a čeká, až ho někdo popadne a vyvleče ho ven a něco s ním udělá. Cokoli. Venku se nenápadně zešeřilo a okolní krajina se obalila do temných záclon přicházející noci. Pod nejasnými tvary si pan T. mohl představovat duté pahýly stromů, v nichž jistě našel hrob nejeden neš'astník. Tmavá zákoutí jakoby přímo nabízela stovky úkrytů pro jedno nepotřebné tělo. Jizvoun se lepil na pana T. čím dál víc. Snad měl obavu, aby se pan T.neprotáhl tím miniaturním okýnkem a nezmizel v té tmě venku? Snad měl opravdu obavu z toho, co by mohl pan T. vymyslet, aby spasil svůj život. Autobus najednou zpomalil. Před ním ve tmě zablikala modrá světla majáčku a autobus, na pokyn policisty, zastavil úplně. Jizvoun s kumpánem znervózněli. Podívali se na pana T. opět jako na spojence a snad od něj očekávali i nápad, který je všechny zachrání před zatčením a navrácením zpět za mříže. Vždy' pan T. to měl na doživotí a nemohl riskovat, že mu zostří trest. V autobuse se objevili policisté a na první pohled jim bylo jasné, kde mají začít. Pan T. seděl odevzdaně a podával policistovi občanský průkaz. Ten se do něj mrknul a vrátil mu ho. Jizvoun, teď už v poutech, obdivně hleděl na pana T. až do poslední chvíle. Chlap, který zabije 20 lidí a teď chladnokrevně, bez jediného náznaku nervozity, se prokáže kdovíkde kradenou občankou a oni mu to zbaštěj. Vžd' ho musej znát podle obličeje. Ještě naposledy se otočil, aby spatřil pana T., který opíral hlavu o okýnko a tupě před sebe zíral. Autobus se pomalu rozjížděl a odvážel tu bledou tvář někam do tmy. Někam, kde ho už nikdy nikdo nenajde. Jizvounovi po tváři stékala jediná slza. Slza lítosti nad nespravedlností světa. Pan T. seděl naprosto nehybně v autobuse, který se rozjížděl a nořil do tmy. I světla uvnitř autobusu řidič ztlumil. Tak jako lidé ztlumily hlasy,když začali rozebírat tu událost, která se právě odehrála přímo před jejich očima. Pan T. seděl mlčky a v hlavě se mu počal opět odehrávat kolotoč zmatených myšlenek. Jedna se snažila předběhnout druhou. Otíraly se o sebe a trkaly jedna do druhé, až musel pan T. zavřít oči a začít zhluboka dýchat. Vše dostávalo svůj řád. Jak je to jenom možné, že mě nechali jít? Pomalu se mu myšlenky řadily za sebe do správného pořadí. Jak je to jenom možné? Vždy' jsem byl taky jeden z těch, co uprchli. Uvědomoval si, jaké měl štěstí. Náhle se mu zablesklo v očích a vše dostalo jasné obrysy. Už podruhé se mu stalo, že propadl té iluzi, která na něj byla ušitá osudem. Už podruhé uvěřil tomu, že je vinen. Že byl taky jeden z nich. Že je na útěku. Vždy' o něm nikdo nevěděl. Nebyl v žádném seznamu. Žádná spojitost s tím, co se stalo vlastně neexistovala. Pomalu si uvědomoval fakta, která se mu za ten podivný den jako by vykouřila z hlavy. Čím déle o tom přemýšlel, tím víc se cítil být klidnější , tím víc neuvěřitelnější se mu to všechno zdálo. Autobus zastavil v nějakém městečku na náměstí a byla to jeho dnešní poslední trasa, kterou ujel. Řidič vystoupil spolu s tou hrstkou cestujících, zajistil dveře a vydal se, tak jako ostatní, někam k domovu. Někam, kde na něho čeká bezpečná domácnost ,ohraničená zdmi a zateplená spoustou zážitků z minulosti, prožitých v těch prostorách plných vzpomínek. Zasteskklo se mu po domově. Ještě před chvílí ani nedovedl pomyslet, že by ještě někdy překročil práh svého bytu. A teď, byl si jist, že ho od té chvíle už nedělí tolik času. Že ho od té chvíle nedělí věčnost, ale pouze hodiny. Chtěl se podívat na hodinky, ale včas si uvědomil, že je vlastně nemá. Hodinky. Skončily v kapse jizvouna. Kdo ví. Třeba je vymění za cigarety. Nebo, kdo ví, za co. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že stojí na prázdném náměstí v cizím městě. Sevřelo se mu srdce. Bylo mu najednou tolik smutno. Byl unavený a nikým nepohlazen se sesunul podél zdi na bobek a začal plakat. A v tom pláči byla kromě smutku slyšet i úleva, která v slzách odplavovala z duše pana T. všechno napětí, nedůvěru a nepochopení. Všechen ten strach. A utrpení, které vzniká z nedorozumění a omylů ,když nedokážeme svět přesvědčit o nespravedlnosti. A tak, když pan T. naposledy zavzlykal a hřbetem ruky si utřel slzy z tváře, z hluboka se nadýchl a vykročil po spoře osvětleném náměstí, aby našel kohokoli, kdo mu poradí, jak se dostat na vlak, či na jiný prostředek, který ho dopraví do jeho města. Domů.
Průvodčí mu musel připomenout, že už je na své stanici. Tak byl otupělý z toho všeho , taky z kořalky, kterou si na cestu koupil v nádražním bufetu. Vystoupil na poslední chvíli. Vlak se dával do pohybu a on seskočil ze schůdku právě na tu nohu, kterou měl čím dál bolavější od té příhody s Jizvounem v autobuse. Když se na ni byl podívat na záchodě, odhalila se mu nepěkná podlitina a nateklá koule měla po sobě krupičky zaschlé krve. Potácel se s vypětím směrem k domovu. Byl š'astný, že za chvíli bude v posteli. Pohladí svého kocoura po hřbetu, naleje mu mlíko a bude poslouchat ,jak přede. Usne tvrdým spánkem a všechno ,co se mu bude zdát, si tentokrát zapamatuje. Všechno si už bude chtít zapamatovat. A bude o tom přemýšlet. Napadal na bolavou nohu a slyšel své kroky, které se rozléhaly v prázdné ulici jaksi nepravidelně. Ozvěna mu je vracela ze všech stran a on si uvědomil, že svítá. Za obzorem se slunce chystalo na velkolepý nástup a ptáci začínali štěbetat ze všech stran, ač je nikde nebylo vidět. Z dálky zaslechl řinčení popelnic a hukot chapadel popelářského vozu, který do svého chřtánu sypal všechno to, co už lidé nepotřebují. Co je jim na obtíž. První pracanti, chystající se na všední den, zvědavě vykukují z oken, aby se podívali, kdo to tak neobvyklým krokem po ránu špacíruje jejich ulicí. A pobaveně sledují toho muže, jehož nekoordinované pohyby působí tak směšně. Pan T. vešel do svého bytu, pohladil kocoura po hřbetě a nalil mu mlíko. Potom už jen shodil ze sebe šaty ,a tak ,jak ho stvořila příroda, se zabalil do deky. Poslouchal slastné vrnění svého kocoura a propadal se stále hlouběji do říše snů...
Probudil se zimou. Po čele mu stékal pot a deka byla celá propocená. Cítil jak hoří. Chvíli hleděl do stropu a pak se i přes jasný náznak nemoci začal smát. Tenhle sen vážně nezapomene. Tak živý sen asi ještě neměl. Oblékl se a uvařil si čaj. Přemýšlel o tom co se mu zdálo, ale nemohl vážně přijít na to, proč se mu do hlavy vloudil zrovna takový sen. Na detektivky nekoukal a četl většinou literaturu faktu. Vytočil číslo do kanceláře a roztřeseným ochraptělým hlasem oznámil Milušce, že dnes nepřijde, protože má teplotu a je mu špatně. A k doktorce teprve půjde, ale nepochybuje o tom, že mu dá neschopenku. Miluška ho politovala a potom mu dala otázku, nad kterou se pan T. musel vážně zamyslet. Kde byl včera. Telefonem ho nesehnali a do práce taky nedorazil. Pan T. zůstal překvapeně stát a sklopil oči k místu, které ho v tu chvíli zabolelo. Na koleni měl obrovskou podlitinu a krvavé šrámy. Zvedl před oči roztřesenou ruku a na zápěstí měl místo hodinek jenom prázdné místo, na kterém měl kůži o něco světlejší.