Se zvláštním smutkem
narážejí vlny bytí
do rozeklaných skal mých vnitřních břehů,
tisícero pravd se zakusuje do duše,
budoucí hledají minulé,
hluk a ticho se střídají.

Prameny proudící ze srdce
nesou svou totožnost,
po kapkách se vlévají do času,
hukot bušících vodopádů
zarývá se do uší bohů,
cesty řek se zapisují do knihy života.

V kolébce pláče nový bůh,
nebeská klenba se změnila v houpačku.
Všechna proroctví nebyla planá,
mé třetí oko se rodí do smutku.
V čase falešných mesiášů
smím tak málo světla ukázat podvedeným.