do růže z posledních
předtím, než padl sníh
bez barev, bez příkras
vůně, co vypil mráz

do tůní pod ledem
s vábivým pohledem
těm, kdo se nebrání
do větru hvízdání

za nocí bez konce
v zamrzlé výtoňce
dnů, které zešeří,
vstoupím-li do dveří

sama jsem zakletá
do zimy bez léta
věčného čekání
na jaro, na tání

tak jenom křivý smích
do střepů benátských
závist a žárlivost
vztek jako častý host

v dlaních mi zachřestí
pro lidské neštěstí
a v prach se rozskočí
co bodá do očí

skrze ty krystalky
hledívám do dálky

proč se tak zešeří
když vejdu do dveří?