Nahá těla se vzájemně proplétala
mezi troskami lodi.

Písek byl provlhlý
slzavou směsí mořské vody a potu.

Polámané trámy ukazovaly k obloze.

Světlo už se chystalo k spánku.
Tiše.
Ohleduplně vůči těm mrtvým mořským milencům.

Jejich duše se milovaly
na křídlech vánku
a těla stále nechládla
- vždyť písek byl rozpálený létem.

Jejich duše se milovaly
navzdory mrtvému tichu,
plížícího se kolem mrtvolně bledého těla
té mrtvé lodi.

Každý vzdech
jako by se stal součástí
nevyslovené básně nekonečna.

Jen vášnivé vlny
chtivě oblizovaly to,
co zbylo.
Na duše však nemohly dosáhnout.
Milovaly se na křídlech vánku.