„Absint, dvakrát !
... miluješ mne ?“
- Mám tě rád, víš ... a ty, ... ty mě ?

Miluješ ? Ano ?
Tak ruku dej mi
a na stůl polož, dlaní vzhůru.

Objedu hrotem čáry žití,
pak nakreslím kříž
a do tvé dlaně
bodnu
tak, až se stolu dotkne !

Jen krev... a bolest ... a pláč

To je má láska,
víc nenabídnu.
A nečekej, že ti budu věrný.

Jsem mladý ... básník ...
a svět chci změnit,
na vlastní kůži prožít všechno !

Víš, rozhodl jsem se být geniální.

Budeš mi dávat,
co je třeba,
a na dno až sáhneš, rozejdem se.

Vezmu ti čas,
tvůj klid a soudnost,
rodinu, kterou pro mě zrázíš,

nevinnost duše,
staré múzy,
i hrdost, (jestli jaká byla...)

To bude naše dohoda,

že za to všechno
vášeň dám ti,
jiskru a mládí rozvernosti,

nezdolnou touhu
věčně žhnoucí,
posedlost, těla nevolnictví ...

Pak zurážím tě
a tlouct tě budu
slovy, jež lásku nejvíc bolí !

Jen vězení nes
za touhu mstít se –
zůstaneš sám.
Já vinen nejsem

tou slabostí tvou,
a neodpustím,
že výstřel tak těsně minul cíle !

A až mě nikdo neuslyší,
v skrytosti srdce vyhládlého
zavzlykám tiše: Miluji tě,
příteli můj ... miluji ...