V několika okamžicích,
ve chvilce,co svou délkou blíží se prázdnu,
řekl jsem ti slov pár,srdcem jdoucích,
však asi tím jsem spáchal zločin a teď v base váznu.

Chladná kobka,stěny
smutkem postavené,
vedle ní pro city hrobka,rakev,
hřeby zklamání po obvodu zatlučené,

odsouzen na věčné časy
- trápen spleeny,
rakev pohřbena pod obrovské masy
- černé hlíny,

bez procesu,
jen vyslechl jsem rozsudek z tvých úst,
katovi teď jeho nástroj,tvá slova nesu,
nástroj,co vytváří v srdci rány,co nemohou už nikdy srůst,

na dřevěném pódiu,se svou hrudí
na špalku
- život rozpadlý,

jen se díváš,jsem v údivu,tvá slova,pak skrze srdce zabodla se do špalku
- je konec krásných dní,

nač je láska,bez možnosti se o ní podělit,
cit,něžná slova,slova vyznání,
proč v sobě pořád dusit,co chce odejít,
proč slova "Miluji tě" ode mě tě odhání.

Slova,co tak dlouho jsem musel
nechat být
- za dveřmi zamčené,

tak dlouho sbíral jsem sílu
ti je říct
- dlaně zpocené,

a tys poté jen řekla:"Promiň,já nemůžu." a pak mi ukázala záda,
v tu chvíli led jak by začal hřát,
všechny ty chvíle,když do očí říkala jsi:"Mám tě ráda."
náhle začla zem k sobě kapky z nebe zvát,

Kapky,co až na kost tělo smáčí
- kabát nepomůže,

musím se teď smát,

stojím jak opařen,od očí slzy po tváři si cestu k zemi značí
- co mysl proti tomu zmůže,

umíš tak krásně lhát.

Proč to vše jsi musela zahodit,co tě nutilo
to udělat
- rozervat mi srdce na kusy,

nechtěl jsem přeci víc,než jen moci
tě milovat
- což mě teď,jen dusí.