Tvé myšlenky, tvé ideje
o světě a lidech
samé plané naděje
to vše provází tvůj dech… při ranním probouzení.
Stačí posunout svůj skelný pohled,
tak chladný právě teď
a uvidíš ji.
Tichou. Zrůdnou. Mrazivou.
Obklopenou skomírající tmou.
A celým tělem nyní
ti prochází ten nepopsatelný pocit
a doufáš, že ho cítí i jiní.
Tvůj stín tě hledá,
tvá druhá strana je mrtvá.
Ztracená a zapomenutá?
Ne, jen kráčí sama na místě, kam ty nemůžeš.
Ale ty tu bezmoc stejně přemůžeš!
Musíš věřit. Nebo zemřít.
Posaď se. Usměj se. Užívej si.
„Ještě chvilku,“ prosíš, „ještě chvilku!“
Ale ona již čeká.
Vzpomínáš? Ano? Teď to nebude jiné.
Jenom nevíš proč je její srdce celé shnilé.
Začíná to nenávistí. Jen pohledy.
Hodnotíš? Vzhled? Nelíbí se ti.
A vůně? Už vůbec ne.
Jenomže ty kráčíš s pocitem, že jde o neskonalou krásu.
Tak nekonečnou a dokonalou, že těžko bys někde hledal spásu.
Mazli se. Flirtuj. Líbej na holou kůži.
Za chvíli to přijde.
Modli se. Umři! Proboha umři!
Ne! Už je příliš pozdě.
She's a rebel!
Chytne tě to! U srdce, za mysl, za úd.
Cloumá to s tebou, rve na kusy.
Cítíš lásku a sexuální pud.
Hladíš nádherné ploché břicho té dívky krásné.
Cítíš její kůži pod svými prsty.
Z té kůže proudí síla vášně.
Vášně dívky vedle tebe ležící.
Na chvíli se vzdálíš, poodletíš,
abys viděl, jak tam leží nahá,
nohy u kotníků zkřížené,
pravá ruka podél těla,
levá lehce položená
na levém ňadře
a jak se ta levá ruka, nádherná, něžná, zvedá
nahoru a dolů když dýchá, tělo pokryté okvětními lístky růží,
kůže pod nimi zářivě bledá,
teď ulehneš na ni… v ní.
Její ňadra se dmou
a ty se rozplýváš nad tou krásou líbeznou.
Držíš ji v pase, vzpíná se,
chytneš ji za boky, stáhneš zpět.
Políbíš na krk, pomalu, žádný spěch.
Pohladíš ji po vlasech, prsty po hýždích,
polaskáš chladná lýtka, spojíte ruce,
potem zalití, s neutuchajícími polibky,
těla se vám o sebe třou.
Její nohy za tvými bedry,
ruce za hlavou položené,
milostné vzdechy,
vzdouvající se hruď,
při tom pohledu jsi šťastný.
Cítíš její sladké rty, jak jimi objímá ty tvé.
Jak se vaše jazyky spojí, stejně tak vaše těla.
A ty vykřikneš a propadneš se do temnoty hluboké.
Vše se bortí,
tobě je to jedno,
je to krása, ten pocit,
jako celý svět na rukou uzvednout.
„Jedno tělo, jedna duše,“ říká jedno staré dogma.
„A je to pravda. Teď,“ pravíš suše.
Šťastný, že ses dotkl dna.
Ale doteď jsi byl celkem sobec.
Proč? Co tvá myšlenka: „Chtíč ukojen. Děkuji. Konec?“
Ne! Víš, že je čas milovat.
A ty miluješ.
Jak nikdy víc už nebudeš.
Její špínu, její nekonzervativnost, anarchii.
A přitom dokonalý systém proudící z každé části tohoto světa.
Ten spěch, únavu i energii.
Užívej si! Nikdy víc ji nedostaneš.
Vždy stojíte na opačném konci džungle,
Ale viz, že dnes se jistě ve středu setkáte.
Miluj neutuchající noční život.
A miluj lidi. Lidi, kteří jsou uvnitř.
Spěchají, neví kam.
Hloupí, bez příčiny.
Namyšlení, nicméně jen sem tam.
Pokrytečtí, plní viny.
Sobečtí, ví proč?
Pyšní… dál už ne? Tak skoč!
Jsou bez citů a bez emocí.
Ano! A tak to má být.
Vně i v ní. Dnem i nocí.
Skákej! A miluj je všechny!
A hlavně ji! Kvůli ní zde dnes jsi.
Ach ta přenádherná buržoazní hierarchie všude kolem.
Ale máme přece dost snobů a jejich systému ne?
Takže děkujeme, my zase půjdem.
Teď zase cítíš, jak tě její monumentalita drtí.
Praskají ti kosti, do toho déšť,
jeho části kolem letí,
padají, dál už nechceš? Tak běž!
Ale je pozdě, zůstat už musíš.
Všichni sledují tu scénu. Jsi její podstatou, doufám, že to víš.
Vůně smogu, na zemi stříkance… vody, krve.
Jen čekáš. A potom se ozve hlas.
Rozsviť svůj život! Už je čas!
Přichází revoluce, bohémský život.
Zbytky starého já za sebe zahoď.
Ale pospěš si, neboť…
…ona. Jde pryč.
Jak malé dítě se štěněčím výrazem ptáš se:
„Kam jdeš? Snad ne pryč zase?“
„Neboj se drahý. Vše beru sebou. Jen tebe tady nechám.“
„ Ty děvko! Bereš mi víc, než jsi mi dala!“
„Promiň mi to.“ A místo růži ti s úsměvem na tváři háže skleněné nože, které ti drásají kůži.
„Poslední slova věnuj mi. Prosím.“
„To mohu, neboť jsem to já, kdo tady ví.
Nikdy jsem nikomu nedala co tobě. To co se nejvíce blíží nitru mého srdce a temné hlubině mé mysli, kde je z každého z nás skryté to nejpodstatnější. Hledej, jestli to chceš nalézt. A až nalezneš? Pochopíš. Jsme? Jsme. Řvi. Plač. Krvácej. Nicméně pochop, že ta oběť, kterou přinášíš, dává tobě i jiným konečně šanci vědět a pochopit. Rozbij stará dogmata. A nezačínej s novými. Věř v lidskou mysl a duši. Raduj se. I ze zodpovědnosti. Plň, co si myslíš, že plnit musíš, ne co si ostatní myslí, že plnit máš. A nauč se věřit. Užívej si sladkou krutost života. Nebo krutou sladkost. Dál nemám nic, co říci ti chci víc. Sbohem.“
Sladká, krutá odešla. I s dalším mým já ve svém lůně.
Obklopí mě osamělost, vrátí se mé sny, teď již však rozbité, stejně jako mé srdce.
Uslyším hudbu znít,
uvidím tmu přicházet,
dostanu chuť pít,
nic víc, jen se takto pomalu zabíjet.
Dál už nic není.
Jen bolestné mučení.
Jen matné vzpomínky na minulost.
A jedna myšlenka – skutečně jsi!
A rozhodně nemáš dost!
Života…
Lásky…
Svobody…
Probouzím se
Mé myšlenky a ideje
o světě a lidech,
potom samé plané naděje, to vše provází můj dech
a skelný pohled upírám na…