Hruď se vzdouvá
vůně do tebe vplouvá
pozvolna na prahu tvé duše topánky zouvá
a bosa kráčí
dál do hlubin srdce se ve spirálách stáčí
kapky krve tvé štěstím pláčí
když vůně přináší opojné kvítí
když je smyslem všeho bytí
lapí tě do svých sítí.
Mrazivá, jako nože do tvého já bodá
hřejivá, v dlaních svých tvou mysl do výšin zvedá
v každém koutu jsoucna usedá.
Zmatek co v tobě panoval
sílu vůně nepřekonal
již klid na jeho místo nastoupil
tys jím žil
on opravdu zde byl.
Dítě vůně jsi jej nazval
a unesen jeho lákáním
do hlubin světla ses propadal
zachvácen oním světla znamením
co vůně přináší
když zveš ji k sobě.
Avšak hloupě pochováš ji ve svém niterním hrobě
duch její se však stále okolo vznáší.
Již skutečnost ti uniká
duch vůně šat dobra obléká
jejím počínáním jsi zmatený
krásou a láskou k ní zmámený.
Pořád tomu chceš utíkat
nebo snad jen klidně spát
uvědomíš si však jen,
že zdá se ti vždy stejný sen:

Vůně tvá
v hrobě pochovaná
jejíž duše nahá v tobě tančí
a její hlas nemlčí
s tebou vždy půjde dál
za to jak zbaběle ses vůči ní zachoval
trestat svou přítomností tě bude chtít
nenechá tě jen tak být.
Ve smrti budeš hledat spásu,
ale pak vzpomeneš si na všechnu krásu
co vůně ti dala
a nic si za to z tebe nesebrala.
Tento nádherný dar
jsi hloupě promrhal.
Alespoň však uvědomění této pravdy,
která v tobě zůstane navždy
je malou útěchou
co vůni dáš
a až zase půjdeš tmou
plameny vůně v dáli shledáš.