Krysí Elegie – Začátek příběhu
Odchází slunce a přichází smutek. Další chladný večer se šíří pokojem, nic nenamítám, naopak jej vítám. Chladí mě na duši. Usedám pomalu do něčeho, co kdysi bylo křeslo, pociťuji zimu, choulím se k Sobě. Heh, Já sám k Sobě a klubko krys v rohu dělá totéž. Spokojené a láskyplně se k sobě tulí. Přežily, nezabil jsem je ani tentokrát, snad příště, snad kladivem zabiji je, snad zabiji i Sebe, snad zabiji všechny nás a uchráním od příjemného chladu. Snad se nepodívám do zrcadla než na ně půjdu. Sám Sebe zabít vícekrát bych nedokázal. Snad příště krysy moje, pamatuji na vás.
Pomalu se probouzím z příjemné elegie večerního rozjímání nad krysami. Čas jídla. Jídla. Hmm. Na stříbrném táci zbylo mi jen maso z mrtvých labutí, chtěl jsem to. Nevím ani proč, asi rozmar, asi poblouzněni mysli, nevím, ale mám to. Jsem přemíru šťasten ze mi zbyl ještě kousek, sic nepoživatelný, ale něco zbylo. Nu což, házím jej krysám jako poslední večeři. Možná je zahubí zkažené maso, měl bych pak méně práce. Ale zase bez masa, svět je divný, maso je, nejíme. Raději pomalu čekáme, čekáme, čekáme a zase čekáme až někdo nás nakrmí. Čekám tedy i Já. Musím být přeci ještě chvíli člověk… Dojedl jsem, když nevím vlastně ani co, hlavní je že jsem dojedl. Co dál? Co teď v chladném pokoji bez stěn, bez naděje, s klubkem najezených krys?
Procházka, ano, Procházka. Projdu se dokola kolem svého křesla. Nápad ubohý, ale libí se mi. Jsem připraven a odhodlán. Zvedám se, stojím, padám. Zmatenost šíří se tělem, nechápu nic. Dobře, tak budeme ležet, asi to tak tělo chtělo. Po pár hodinách ležení na chladné zemi v chladné noci, kterou přinesl smutek je čas se zvednout. Přes neutichající úsilí a snahu opět padám. Pomalu odeznívá zmatenost, nový pocit, nová emoce. Zlost! “Člověk” se chce projít, jednou za čas, jenom kousek. Povede se mu to snad? Ne, iluze, pouhopouhá iluze vlastní vůle a snahy. Nic nejde dělat samo. Ale snaha se v tomhle světě cení, zkouším znovu, znovu líbám chladnou zem. Čím více to zkouším, tím více polibků a bolesti mi uštědřuje zem. Proč? Lehká otázka a ještě lehcí odpověď. Nohy, celkem nepatrná závada. Chůze jde, když člověk má nohy. Tak a můj problém je na světě, nemám nohy. Uvažuji kdy jsem o ně přišel, při narozeni jsem je měl. I po narození. I několik desítek let po narození, ale teď? Kde je jim konec, kam šly, beze mne. Krysy! Hladové krysy. Hladové sťastné krysy. Hladové sťastné najezené krysy. Nu což, stalo se. Aspoň posloužily k prospěšnému účelu. Stejně bych asi udělal jenom jedno kolečko kolem křesla a na to je noh škoda. Hlavně nejsem už v křesle. Bylo tam těsno s těmi vzpomínkami. A s krysami.
Nevím jak dlouho tam se mnou byly, ale prostě tam byly. Více vědět nemusím, ba asi ani nechci. Nechci! Nemohu! Více věcí nemohu, ale to je jedno. Hlavně, že je krásný, chladný, beznohý večer. Tak jak to mam rád. Škoda ležet na jednom místě. Chudáci mrtvý. Chudáci v nemocnicích. Já chudák nebudu, už mi stačí, že jsem člověk. Plazím se. Snažím se. Směji se. Nejde to, ruce mam zesláblé, tělo taktéž. Měl jsem se najíst aspoň trosku, aspoň toho vzduchu zatuchlého. Nesmím to vzdat, nemám náladu teďka ležet na jednom místě. Snaha se vyplácí, posouvám se. Však nechávám za Sebou krvavé znásilněné stopy na podlaze. Moje krev? Snad ne nějaké krysy, nerad působím bolest nebo smrt. Naštěstí je tak krev moje, rány se nezhojily, rány, tam kde byly nohy. Aspoň vím, kudy se vrátím ke křeslu, pokud vůbec budu mít na to náladu. Plazení přináší více potěšení než jsem prvně očekával od chůze. Na zemi nacházím střepy všeho co jsem zahodil. Střepy svého „života“ a haraburdí co mi tam donesly moje krysy. Plazím se kolem minulosti. Nic mi neříká. Nic. Je to jen minulost. Došly síly. Nejde to dál. Cesta zpět je nemožná. Postavit se a ten kousek ke křeslu dojít taky. Aspoň se obrátím na záda.
Jo, lehnout si na záda, prý paráda. Bolest! To je jediné co mé napadá. Na něčem ležím, na něčem teplém. Snad to nejsou moje nohy, nechci je už, bez nich lepé se žije! Proč bolest neustává, zesiluje, čím více moje tělo, spojuje se s podlahou tím větší bolest působí mi to. Pomalu podlaha chladne, chladne, vychladla. Bolest ustupuje nebo spíše se s ni sžívám. Nevím co to bylo, ale připomínalo to malé jehličky jenž snaží se projít skrze mne. Kontroluji si hrud, neprošly. Nevadí, myslím. Snad už je klid, snad si můžu vychutnat konečně pohodlí mojí podlahy. Prostornější než to prokleté křeslo. Křeslo, nemám ho rád, ale přesto mi lehce chybí. Ta jistota opěradel, to že pořád dokola mého těla něco je a Já vím co. Jistější než objetí ženy. Hřejivější než pekelná samota. Ale pořád to bylo a doufám, že i je, moje křeslo. Ubohé křeslo bez majitele, který se chtěl projít kolem něj, bez nohou. Blázen opouští hnízdo. Blázen teďka leží na zemi. Příště to snad neudělá, snad příště bude anebo raději ne. Dvakrát žít nebo se plazit, to je o život. Nebudeme riskovat, raději počkáme. Počkám. Chytrý plán, počkat. Ale na co? Až dorostou mi nohy? Až si mne křeslo vyzvedne samo a posadí si mne do sebe? Blázen. Čas plazit se minulosti dál. Aspoň do rohu ke krysám.
Ke krysám. Krásná představa hřejivého snu. Snu v mém rohu. Ale v kterém? Z křesla to šlo pěkně poznat, ale na zádech? Celkem vlastně i jedno, času mám dost. Nikdo nepřijde na návštěvu, vlastně nikdo nikdy nepřišel. Snad je to tím, že neřekl jsem kam jdu, nebo stěhuji se. Škoda, další střípek minulosti dopadá na podlahu. Ležím ve své minulosti a myslím na krysy. Že by značka osudu? Nezájem. Jdu za krysami, za druhama, za svýma nohama! Mnoho síly mě stalo obrátit se zpět na břicho. Teďka vidím zdroj bolesti. Naplňuje mě smutek, lítost, radost. Rozpolcenost. A tu krysu pode mnou snad už jen roztažnost. Takhle jsem to nechtěl, takhle to ani podle mě ona nechtěla. Stalo se. „Odešla“. No More Rats! Když se plazí blázen, musí se se ztrátami počítat, jinak to asi v tomhle chladném večeru nejde. Čas soustředit se na svůj cil, na svůj roh, na konec plazení. Ano, ale kam?
Orientace pár čísel nad zemí není má silná stránka věci. Ale jednu věc umím výtečně a teďka se mi bude hodit. Vzdávám to! Ať roh přijde ke mě. Já chtěl se projít jenom kolem svého křesla, ne plazit se a hrabat se v minulosti. Viním krysy, viním Sebe. Hmm rovnou prokleji celý tenhle svět. Však můžu, však krvácím, však bez noh neuteču. Není čeho se bát, Já tu budu ležet a ležet… Nespěchám. To není můj styl. Tak tedy hlasitě přeji krysám pěkný sny a mávám na všechny strany. Asi noc končí, snad, chlad ustupuje. Cítím teplo. Žár. Spaluje mne to. Ať už je noc, aspoň na něco se těším. Připravuji se na spánek, lehce nevím jak. V křesle jsem měl systém, ale na podlaze? Bez noh? Bez … Tak aspoň dlaně na oči, aspoň to. Tma. Doufám, že usnu rychle a tvrdě. Krysy mají nejspíše už zase hlad. Doufám, přes dlaně nepůjdou, večer se chci podívat na to svoje klubko.
V rohu tiše spí klubko krys. Tiše a šťastně spí klubko krys. Další den ušetřil jsem je… Já jsem prostě takový, nenapravitelný milovník.