, 22. 5. 2008, Povídky
Všechno o co se já snažím,
to vše já nenávratně zkazím.
Jakékoliv pokusy jsou tu zbytečné,
snad to moje trápení nebude věčné.
Proč mi pod nohama mizí zem,
zápory všechny násobím stem.
Všechno no na co sáhnu,
ocitne se na dně,
v tom známem bodu mrazu.
A zase přemýšlím záporně.
Ať se snažím o cokoliv,
vždy narazím na ty hradby,
roztříštím se o horský masiv.
Už radši nepočítám mých iluzí hroby.
Ať se snažím o zlepšení,
výsledek má vždy stejné znění,
Chtěl bych aspoň některé kazy odstranit.
Proč já musím vždy v záporu žít.
Vždy když ocitnu se ve snech,
vidím sebe v těch ružových dnech.
Jenže probudím se, a je to tu zas.
Nikde nevidím ten snový jas.
Všude je temno,
v srdci mám zás záporno.
Já mám někoho rád,
ale jak mu to dát znát.
Jednou mi dá znát, že je vše v pohodě
ale potom poznám, že to není ono.