Žhavá šlépěj, písek, žár, rty vyprahlé,

už, už v dohledu a stále v dáli je ten kraj,

touha vede mne dál po cestě slepé,

každý den znova a zas, mé krásné sny umíraj.

 

Touha a beznaděj se ve mě rve,

jen vůle láskou hnaná, nad beznadějí vítězí,

pro ten den, kdy vstoupím do krajiny své,

nad níž s ránem dvě modré hvězdy vstávají.

 

Hvězdy jež prozáří každé z mých rán,

ty modré hvězdy zlaté nebe hlídá,

krásné dva vrcholy, studánka, pole lán,

v duši mé se onen kraj rozprostírá.

 

Až pod modrými hvězdami krajina mých snů,

nebude víc snem a pohladí oči mé,

vzpomínkou bude obzor vyprahlých dnů,

nahrazen třpytem vody studánky průzračné.

 

Skloním se blíž,

zčeřím odraz nebe a hvězd

zvlažím své vyprahlé rty.