, 14. 7. 2008, Povídky
LSD - trip nebo želatina. Halucinogen tanečních večírků. Zkrucuje pojem o čase a rozmazává okolní dění. Na každého působí jinak, ročně na jeho účinky zemře celkem dost lidí. Tehdy u jezera mi dal pěkně zabrat.
„Měl jsi už někdy papíra?“ „Jasně,“ zalžu mu. „A dal bys?“ Nemám love, vole, ale jinak jako jó, no.“ Celej obrovskej techno-mejdan se odehrával na obří plovoucí ploše uprostřed jezera. Byla to už sama vosobě haluz, jak se celá plocha houpala a basy z beden tomu dodávaly ten správnej šmrnc. Horší to bylo se zfetovanými magory, co tam tuhli nebo zvraceli. Speciální tým záchranářů je vozil motorovými čluny na pobřeží do mobilní nemocnice. Fakt jsem čuměl, ale byli dobře sehraný a tak to šlapalo jako po másle. Jen to jezero bude zejtra špinavý jako prase. „To vyčistěj asi hasiči,“ říkám typovi vedle mě. „Ser na hasiče,“ a jede si dál tak jak mu drum'n'bass káže. Du si pro pifko do žlutýho stanu, bomba ani není fronta, páč tu maj normálně celkem dost maníků, co to tady šéfujou.
Kupuju předraženej mok a lezu zpátky za partičkou. Na lepší akci jsem snad ještě nebyl, koukám do davu, jestli bych tam něco nenašel a nerozjel svůj skoro vždy vítězný tah na bránu.
„Hele kámo co mám,“ říká mi týpek co jsem s ním o papírech mluvil předtím a ukazuje mi co sehnal. Čtvrtky papíru s celkem hustejma obrázkama. „Jahůdku za stopáďo, aliena za dvě kila, ale že seš to ty brácho, tak ty je máš za polovic.“ „Ok, beru aliena.“ Dávám mu kilo z mé tenčící se zásoby peněz a pokládám si celej papír na jazyk. „ Ty vole to čumim, já si dávám na rozjezd vždycky jen čtvrtku, a to ještě vod těhletěch vražednejch alienů. Ty budeš zvyklej asi na jinčí matroš viď?“ Hrůzou se mi protočili panenky. Byl jsem ve fakt vošemetný situaci. Vyplivnout jsem to nemoch, protože mě pozoroval ten týpek a děsně bych se zchodil. Tak jsem tam jenom tak nervózně postával, koukal na pařící lidi a papír se rozpouštěl.
Začalo to pozvolna, uvolnila se mi čelist a začal jsem se tlemit skoro všemu, z čelisti to šlo pak do celýho těla. Uvolnil jsem se dokonale a za chvilku jsem se všemu řezal. Někde jsem už předtim čet že LSD je asi 150x silnější droga než THC. Jo, to fakt sedělo, začali se mi rozjíždět barvy, jak droga dostala už dostatek své síly.
Pobíhal jsem po ploše. A v mé mimohlavě se mi zrodil nápad… STUDENÁ VODA!! Jo, ta by mi mohla pomoct, jenže nikdo nečekal, že na akci tohohle typu jí bude nějakej jouda potřebovat. Rozhod jsem se a skočil.
Nikdo si mě ani nevšiml, všichni si jeli svoje, a i kdyby si někdo všiml, co jim není rovno, po tom je jim hovno. No prostě jsem byl v ledové vodě a nikdo o tom neměl ani ponětí. Zvuk vytříštěné vody zcela pohltil levý marshall.
Voda byla divně zelená a lepila se mi na ruce. Posraná halucinace. Chvilku jsem si fascinovaně hrál se zelenou hmotou, stejkala mi po prstech, lezla do pusy a já z toho byl paf, jenže jsem zjistil, že se v ní nemůžu moc dobře pohybovat. Plavání mi prostě nešlo a mé nacucané oblečení sehrálo svou úlohu dokonale. Nadechl jsem se a zajel jsem do toho zelenýho hnusu. Měl jsem zelenej hnus všude, měl jsem ho v uších, v oblečení, dokonce i v peněžence, kterou jsem si samozřejmě nechal u sebe.
Protřel jsem si voči a čumím, že zelená sračka je pryč a já jsem dole na dně. Koukal jsem zespoda na to posraný pódium, houpalo se celkem pěkně a ta představa mě skoro ukolébala. Tak co, sem na dně no, je to fakt divný. Koukala na mě divná ryba a měl jsem pocit, že se mi tlemí. Asi tlemila a to mě teda vážně nasralo. Co se mi má co nějaká blbá ryba smát, co si to vo sobě doprdele myslí? Je to snad ten Nietzcheho nadčlověk nebo nějaká zkurvená nadryba? Nebo co sakra?! Paryba je to a nic víc! Rozhodl jsem se, že jí nakopu do ocasní ploutve nebo, že jí rozbiju ten oválnej slizkej kxicht, kterým se na mě tlemí a po dně jsem se za ní rozeběh, ryba jedna smradlavá! Jenomže vona ta mrcha byla celkem rychlá, a já jsem jí teda fakt nestíhal. Běžel jsem za ní, co to dalo, vona vždycky jako zpomalila, nejspíš aby mě dožrala, no a vono to fungovalo.
Už jsem byl na tom dně pořádně vyflusanej, jenže vodflusnout jsem si moc nemoch. V tý vodě by to stejně bylo k ničemu a jen by to vokolo mě proplulo. Navíc bych ztratil ten zbytek kyslíku, co sem držel v nafouklejch tvářích. Stejně to teď bylo jedno, musel jsem spolknout obsah tváří, abych si zajistil ještě takovejch patnáct vteřinek doby, po níž se nebudu potřebovat znovu nadechnout. Tak jsem to prostě udělal. Tenhle trik jsem vodkoukal z nějakýho nudnýho dokumentu na kabelovce. Jenže jak jsem přemejšlel nad celou touhle procedurou, tak ta ryba někam zmizela. Tu mrchu musim najít a z posledních sil jsem se rozeběh prostě za nosem.
Kurvadrát, ještě že jsem ve vodě, protože jsem právě propad takovejch pět metrů dolů. Vlastně jsem tam tak nějak sklouznul nebo i zajel. No hlavně, že jsem byl celej a divný bylo, že tu bylo i teplo na rozdíl vod dna jezera. Už jsem to ale vážně nemohl vydržet. Sakra, tohle bude blbá smrt, nikdo mě tu nenajde a navíc, mě defakto zabila blbá paryba. Připravil jsem se na vdechnutí vody, a na blbou smrt pod vodou v drogovým vopojení. Tak a teď už jsem musel, vyrazil jsem ze sebe zbytek vzduchu a nadechl jsem se. Cítil jsem, jak mi voda zaplavuje plicní sklípky a komůrky. Čekal jsem smrt, stejně jak čekáš ty, při skoku, náraz do nohou při dopadu. Ne. Nic z toho se nestalo. Prostě jsem se nadechl. Nekecám, fakt jsem dejchal vzduch.
Zasranej halucinogen. Ten se mnou teda cloumá. Když odpadlo smrtelné napětí, měl jsem možnost vočekovat, kde to vlastně sem. Že jsem v prdeli, to jsem věděl, ale k tomu ještě přibyla normálně jeskynní místnost. Byla celkem zařízená, no prostě normální bejvák takovejch chudších lidí. Jedna věc mě teda fakt upoutala. Stála tam taková vobří váza. Byla velká asi tak jako ragbyovej balón nebo snad i větší. Měla na sobě nějaký čínský klikyháky a byla to jedna z nejzdobnějších věcí, co tam takhle byly. Taky to byla zřejmě jediná věc, co nebyla účelná. Vohlíd jsem se za sebe, a co nevidim. Vole, byl tam prostě vodník. Ten trip mi teda naložil, dejchám pod vodou a ještě jsem u vodníka doma. Koukal na mě jak na puk, ale pak se rychle pochopil a dal se se mnou do řeči. Podle všeho se s nějakym člověkem nepotkal už tak půl století. Normálně mi nabídl kafe, který mi v danou chvíli fakt bodlo, trošku mě to usměrnilo smysly a mohl jsem tomu zelenýmu týpkovi říct, jak jsem se sem dostal.
Dost se všemu gebil a zeptal se, jestli nechci k tý kávě vodu. Jasně, že by bodla, ale stačilo polknout a měl jsem jí v žaludku, takže jsem jeho otázku pokládal spíš za zdvořilostní a slušně jsem ho odmítnul. Byl to evidentně dobrák. Vyprávěl mě jak mu lezou ty technaři krkem, že mu kazej vodu, stresujou ryby a řasy, že se kvůli hluku stěhujou co možná nejdál od nás, to znamená ke kraji. Pak mu tam leze málo lidí a prej si ani nezachytá nebo nezaloví. Mě, jako duši nechtěl, protože jsem přišel sám a utopit mě teda nemůže. Za to jsem mu v danou situaci byl fakt vděčnej.
Nekecám vám ten člověk, jestli se tak dá nazvat, to měl v hlavě spočítaný. Dokonce jsme spolu probírali i ženský. Jsem si předtim myslel, že vodníci si žijou v celibátu. Tohle mě, ale dostalo. Hvízdnul a připlula ta vytlemená rybka. „Tak tohle je moje kočka,“ řek a mě se začínalo dělat blbě. Souloží s rybou. Blee. Jenže ryba se začala měnit. A byla z ní celkem hustá baba. Byla tam skoro nahá, no vona vlastně byla nahá, ale od pasu dolů měla takovej ten klasickej vocas mořskejch pan, co můžeš vidět na každý maringotce vyčůranejch cirkusáků.
„Hůůstý,“ říkám tomu páprdovi a ten vzápětí odpovídá. „No jo no hustý, ale představ si, jak to po těch šupinách klouže, a těhletěch tady mám víc.“ Jo, byla to vážně kočka, to jsem musel uznat. Udělalo se mi celkem hladno a sdělil jsem to vodníkovi, ten jen to slyšel vstal a bujaře vykřikoval, jak mi udělá svou specialitu. Jak někam zmizel, tak jsem zůstal v celý jeskyni úplně sám, rybožena už taky dávno někam vodplula. Je to k posrání, jak vás mystický nebo tajemný věci přitahujou. No tak jsem tam seděl a ať jsem koukal kamokoliv, můj sfetlej pohled stejně skončil na tý velký čínský váze. Už ani nevim jak, najednou jsem stál nad ní a držel jsem jí v rukou. Byla strašně těžká, to jsem nečekal, a vyklouzla mi z mejch mokrejch rukou. Hmm bylo to úplně jasný. Byli tam. Byli tam oni. Ony, mrtvý duše utopenejch lidí. Sakra to zase bude jednou průser. Bůhví jak dlouho to sbíral, musí se uznat, že toho měl fakt celkem velkou kupu. Měl tam dokonce toho podnikatele Aleše Katovského, jehož tělo vytáhli v nějakém sudu a vraždu hodili na nevinné šejdíře. Duše vypadaly jako vzduchový bublinky, jen byli daleko větší a různě okolo mě kroužili. Fakt jsem nevěděl, co mám dělat. Nervózně jsem tam postával, dokud mi vodník nepřinesl rybu alá voda. Jak spatřil co jsem natropil začal křičet, ptal se, proč jsem to udělal a začal se po mě sápat. Bubliny mu to ale nedovolily, zabrzdily ho a mě naopak začaly zvedat nahoru. Vynesly mě mršky malý až na hladinu, tam mě třikrát obkroužily, položily na nějaký dřevo a zmizely pryč. Usnul jsem.
Když jsem se probudil, ležel jsem v mobilní nemocnici, kam mě přivezl tým záchranářů. Mám zaplatit nějakou rozbitou pípu a účet za výjezd záchranné služby. Taky se za mnou stavili příslušníci české elitní policie a ti mi řekli, že musím chodit na sezení k psychologovi. Myslím, že tomuhle se říká bad trip. Hlavně se mi v hlavě honila pořád dokola jedna zkurvená myšlenka. Byl jsem dole u vodníka nebo ne?!
Věnováno velkému Cusimu, bojovníku Inků a mému bratrovi v jedné osobě.