Nad vodní hladinu vychází zářivý kotouč ranního slunce. Jezero uprostřed velkoměsta… To není zrovna obvyklý pohled. Na jeho březích tiše cvrlikají ptáci a probouzejí obyvatele do dalšího krásného dne. Jak se pomalu rozpouští mlha, můžeme vidět postavu, která se sklání nad jezerem. Nějaký mladý muž. Říká se o něm, že je to umělec. Nejspíš potulný malíř. Dívá se na hladinu ozářenou sluncem a pomalu si připravuje paletu, štětce i malířské plátno. Na tento okamžik se připravoval celý život, na nic jiného ani nemyslel. Stvořit vrcholné dílo.
V zemi do té doby nebylo zvykem tvořit vlastní obrazy, malovaly se spíše kopie známějších umělců ze západních germánských zemí. A to se malíř rozhodl změnit. Dlouho přemýšlel nad tématem svého díla, celé noci nespal. Sám neví, jak na něj přišel, myšlenka se zjevila sama. Slunce vycházející mezi domy na břehu jezera… Ano, to je to pravé. Malíř uvažuje o všem, co do této doby prožil. Již jednou se pokusil namalovat vlastní obraz, nakonec však byl rád, že zůstal naživu. Teď to bude jiné… Alespoň v to doufá. Plně se soustředí a ve chvíli, kdy se na protějším břehu objevují první domky, rychlými pohyby vytváří ladné linie nového díla. Uplyne den, měsíc, rok, desetiletí. Z mladého muže se stává starý, stále však maluje jeden jediný obraz. Kolikrát ho od toho odrazovali, kolikrát mu radili, ať tvoří reprodukce germánských autorů, kolikrát… Malíř se však nevzdává, ví, že to, co činí, je dobré.
Po nekonečné dřině je konečně hotov. Malířovi sahají vousy až téměř k zemi, on si toho však ani nepovšimne. Se zadostiučiněním si prohlíží plátno. Je plné emocí, ladnosti i křehkosti, svojí krásou sahá téměř až k nebesům, překypuje láskou k vlasti, jedinečností… Je jak poupě nově narozené kultury, dává naději, že přece jen ještě existuje krása. Konečně si může jít lehnout.
Další ráno… Je snad až příliš podobné těm předchozím. Po městě se však již rozkřiklo, že malířův obraz je hotov. Prásk… Hořící pochodeň rozbíjí okno a dopadá na podlahu malířova pokoje, jen kousek od jeho obrazu. Malíř vyskakuje a vlastním tělem obraz chrání. Oheň se rychle rozšiřuje až ke dveřím a malíři již olizuje obuv. Zbývá jediná možnost. Rozbíhá se a velkým obloukem vyskakuje rozbitým oknem na ulici. Pád ze druhého patra… Snad jen zázrakem ho malíř vůbec přežil. Přihlížející, kteří vyčkávali, až malířův dům lehne popelem a z jejichž ruky také vylétla hořící pochodeň, se lekají svého činu. Okamžitě malíře odvážejí do klášterní nemocnice. Jeho obraz však zůstává ležet v blátě na ulici.
1) cit. Horatius - Carmina; „Postavil jsem pomník trvalejší nežli kov“
Trvalo dlouhých patnáct let, než mohl malíř poprvé opustit postel. Byl však příliš slabý, než aby mohl odejít z péče milosrdných sester. On ví, co mu chybí. Jeho obraz… Myslí na něj kudy chodí. Uplynulo již deset let.
Tenkrát, když jeho obraz ležel v blátě na ulici, se stal středem zájmu. Lidé, kteří kolem něj procházeli, se zastavovali, se zatajeným dechem si ho prohlíželi a žasli nad tím, že něco tak krásného může vůbec existovat. Nikdo ho však nezvedl. Mnozí k němu však chodili pravidelně a obkreslovali každý jeho detail. Nemohli však vystihnout onu atmosféru, lásku a jedinečnost. Malířův obraz byl zahalen tajemstvím, ani ten nejvýznamnější umělec nezvládl vytvořit jeho kopii. Vznikaly tak méně či více zdařilé reprodukce a brzy se z obkreslování tohoto obrazu stala móda. Každý ho chtěl mít doma, toužil však po něčem jedinečném, proto přizpůsoboval malbu svému pohodlí. Originální obraz zůstával ležet na ulici. Až jednoho dne se objevil mladík – asi ve stejném věku jako malíř, když začal obraz malovat. Sklonil se a obraz z bláta vyzdvihl. Ten mladík byl také malíř – ne příliš zručný, avšak velice výkonný. Ten obraz znal zpaměti, v mistrově dílně, kde se učil malovat, již kolikrát vytvářeli jeho reprodukce. A nyní držel v ruce originální obraz. Zabalil ho do režného plátna a odnesl do skladu mistrovi dílny. Postavil ho ke stěně k ostatním jeho reprodukcím. Zhasnul a odešel do atelieru.
„Dobrý den, je o mi opravdu velkou ctí, že se mi naskytla příležitost vás poznati z blízkosti,“ řekl originální obraz a díval se na svoji reprodukci, o kterou byl opřený.
„Čau, jak se vede?“ odpověděla reprodukce, na které jsou mimo jezera a domů i dva vysoké komíny. Obraz se zděsí nad takovým projevem a rychle se otáčí pryč. Do očí ho úplně uhodí jiná jeho reprodukce, na které je navíc celá továrna a oblaka černého dýmu.
„Co tady tak vejráš, chceš nakopat do…“ oboří se na něj třetí obraz vulgárně. Originální obraz neví, co si má myslet. Je snad v nějakém snu? Raději se schová do kouta a neposlouchá hovory ostatních.
Čas běží. Na původní obraz se téměř úplně zapomnělo, na popularitě získává naopak obraz se dvěma komíny. Do skladu si pro něj denně přijdou stovky lidí. I obraz s továrnou a oblakem dýmu je žádaný. Originální obraz je stále sám v koutě, nikdo si s ním nechce povídat, ostatní obrazy říkají, že je příliš staromódní, že imprese již dávno pominula a v módě je realistické zobrazení. Je mu smutno, den se pro něj stává jen dalším rozsvěcením a zhasínáním světla na stropě. Již ani nečeká, že si ho někdy někdo koupí. Tuší, že se bude muset změnit. Tajně poslouchá ostatní obrazy a začíná přebírat jejich jazyk. Ne všechna slova, jen ta, která mu nepřipadají příliš vulgární. A tak pomalu ztrácí svoji jedinečnost.
Malíř jde pomalu ulicí. Z klášterní nemocnice ho pustili před týdnem. Jde mu již na devadesátý rok. Pohyb bez holí je téměř nemožný. Jak dlouho byl vůbec pryč? Zdá se mu to jako věčnost. Kam má vůbec jít? Bezděky zamíří ke svému bývalému domu. V hloubi duše doufá, že jeho obraz bude stále ležet na zemi před ním. Sám však ví, že to je holý nesmysl. Se slzami v očích se dívá na ulici, která je již vydlážděna pevnými kamennými kostkami. Místo jeho domu stojí jiný, moderní. Kam má jít? Nemá domov, nemá naději. Jen v kapse mu chřestí několik drobných mincí. Mohl by si koupit alespoň reprodukci svého obrazu, když nemůže mít originál. Drobnými kroky zamíří ke krámku, v jehož výloze vidí reprodukci se dvěma komíny. Uctivě pozdraví a mistr ho hned vede do skladu. Ukazuje mu reprodukci s komíny i s továrnou, malíř však neví, jakou si má vybrat. Kupuje nakonec raději obě dvě. Už se chystá odejít, když si všimne v rohu opřené reprodukce, která je od ostatních trochu odlišná. Přistoupí k ní blíže. Jakmile však otočí obraz k sobě, srdce mu poskočí. Našel svůj originál.
„Tenhle obraz vám dám zadarmo,“ říká mistr, „Nikdo ho tu nechce, zbytečně mi tady zabírá místo.“
Malíř není schopen slov. Prohlíží si svůj obraz, ve kterém nachází část svého ztraceného života. Bere i obě jeho reprodukce a se slzami radosti v očích opouští krám. Bez váhání zamíří k jezeru. Má pocit, že by ho dokázal najít i poslepu. Když však přichází na místo, kde před víc jak půl stoletím seděl a poslouchal švitořící ptáky, zjišťuje, že jezero je zasypáno a místo něj stojí továrny. Z nepochopitelných důvodů se usměje. Teď již ví, kam má jít. Odkládá reprodukce a zadívá se znovu na svůj obraz. Vliv ostatních reprodukcí je na něm znát, domečky na opačném břehu jezera dostali nové komínky, z kterých stoupá bílý dým. Malíř opírá obraz o strom a vstupuje do něj. Snad ho ještě zachrání před zánikem.
Ptáci prozpěvují, nad jezerem vychází znovu slunce. Po továrně není již ani ponětí.
Tím, čím je obraz pro umění, je jazyk pro národ. Tak si ho nenechme zkazit kouřícími továrnami...