Marná jak samota,
kropenka bez vody,
stín, co se mihotá
v přístěnku pod schody

Odkvetlou alejí
plouží se bezduchá,
v ruce brož s kamejí,
medvídka bez ucha ...

Náměstí zšeřelé
prohlíží z povzdálí,
lucerna, do které
svíci už nedali.

V podloubí zmatená
naráží do lidí,
uličce bez jména
milence závidí.

(To pana pošmistra
provází k nábřeží
zardělá magistra
z lékárny pod věží...)

Jí už se neptají
na její samotu.
Naslouchá potají
dětskému šepotu,

v nádražním foyer
průvan ji rozcuchá,
nokturno zahraje
míšovi bez ucha ...

Opilí mládenci
řvou za ní: -"Slečinko!
Jdou s náma ke Věnci,
máme chuť na vínko! "

Na broži s kamejí
zasedá patina,
lidé se zasmějí
a ona ... zhasíná.