, 9. 11. 2007, Povídky
Je ráno. Vzbudíš se a bezduše zalezeš do koupelny. Vidíš svůj odraz v zrcadle. Prohlížíš si kachlíkovou koupelnu v níž si strávil ráno včera, předevčírem a nesčetněkrát předtím. Koukáš na dva páry paží, které Ti oplachují obličej.
Studená voda se ti surově zakusuje do ochablého svalstva. Kapky „ledu“ ti stékají po obličeji. Otíráš si zmrzlou tvář.
Nohy tě odnesou do obývacího pokoje kde Tě usadí na pohovku. Krmíš se ranními sušenkami a koukáš do zdi. Zeď kouká na tebe. Koukala i včera, koukala i mockrát předtím. Budete na sebe koukat i zítra. „cvak“ ozývá se zvuk rychlovarné konvice, stejné „cvak“ co ti již několikrát řeklo, že voda je připravena. Zaléváš instantní kávu a sedíš zase na věkem unavené pohovce.
Po krátkém sezení a koukání na vypnutý přístroj, uděláš unavený pohyb a chňapneš po ovladači. Stiskneš první tlačítko, na které jsi narazil.
Oči čtou pohyblivé obrázky ranního vysílání kouzelné krabice. Ruce do tebe nalévají černý lahodný mok a ten rozehřívá Tvé tělo nahlodané spánkem. Čas se náhle zrychlí. Děláš strašně rychle za sebou řadu více i méně srozumitelných úkonů. Ocitáš se za dveřmi svého bytu. Strkáš bezpečnostní klíč do bezpečnostního zámku. Do podlahy bezpečně zajedou bezpečnostní sloupky. Je zamčeno. Snad bezpečně.
Odcházíš z 6 patra podkrovního bytu činžovního domu. Boty Ti klapou o každý z 263 schodů. Z okolních bytů Tě zdraví Bauer, Procházka a další. Jen jmenovky na dveřích.
KONEČNĚ!! Konečně před sebou vidíš poslední prosklené dveře. Cestu na svobodu z útrob tohoto domu. Těch pár metrů doslova pádíš a čapneš kliku. Kovový chlad tě zastudí, mráz ti projede celým tělem. Trhneš dveřmi a seskočíš z posledních tří schodů.
Olizuje Tě jarní sprcha paprsků. Teprve teď se probouzíš. Po tváři Ti přeběhne radostný úšklebek. Chtěl by jsi jakoby absorbovat všechno světlo na Zemi. Je krásný den.