Je to již dávno, mnoho let
za doby kdy ještě mladý býval svět.
Kdy Varda zažehla hvězdy a elfové procitly
a s nimi v lesích Ardy se i enti ocitli.
Moudří a vlídní byli. Pastýři stromů.
Však zkázu a zhoubu nesli tomu,
kdo líbezným hvozdům ublížit by chtěl.

Tak si v pokoji a míru klidně žili
a ničím jiným,než starostmi o stromy se nesoužili.
Entkám se ve svých zahradách krásných zalíbilo,
entům zas krásně u vzrostlých stromů v lese bylo
a život šel stále rychle dál.
Až stalo se, čeho se každý bál.

Tam kde kdysi stály zahrady krásné,
zůstalo jen tiché moře spásné.
Enti už ani na své stromy nedbaly
a hledat družky ztracené, se rychle vydali.
Hledali léta dlouhá, nenašli vůbec nic.
Svoje entky milované už neuzřeli víc.

Pak s těžkým srdcem vrátili se zpět
a nechali si od elfů o entkách teskné písně pět.
I Fangorna tehdy smutek tak silně přemohl,
že dlouhá léta ani mluvit nemohl
o tom, jak smutný den to pro něj byl,
když pozbyl své milé Fimbrethil.

Flimgis, Flardref a mnoho dalších jmen,
už dávno nezná dnešní zem.
Ač nejsem ent já doufám v den,
kdy přestane být entím osudem,
hledat, své zmizelé a věčně smutný být.
Kdy enti budou moci své entky políbit
Pak budou i elfové šťastnější.