Víš,
žena je
(ještě k dalším věcem)
bytostí silně empatickou,
jež dívá se
a vnímá srdcem.

I sebemenší
bolest lidskou
vycítí -
a vnitřní hlas jí velí:
Starej se,
pečuj,
vždyť jsi žena
a máš být vždycky připravena
konejšit, hýčkat,
léčit rány
a jako dravá lvice
bránit to,
co bezbranným se jeví

a když to nelze,
aspoň slovy
na dálku hladit,
myšlenkami,
co v tichu noci,
ve tmě snové
bezmocně leží
v prázdných dlaních...

Všechny ten hlásek posloucháme.
Jedna méně,
ta druhá více...
andělé, víly,
bojovnice
pro každý vzdech,
pro kapku
vody slané.

Tak promiň, že občas
přeháním.
Patří to
k mojí ženské roli,
že každá cizí bolest
bolí i mě...

... příště se ubráním.