Když pátého července slavíme svátek dvou velikých osobností naší historie, je velice zajímavé vnímat to, co většinová společnost slaví. Zaskočilo mě, že na prvním místě je to jejich státotvorný význam, o který jim vůbec nešlo. Dále pak přinesení písma. To nebylo cílem ani prostředkem a navíc ho poměrně rychle nahradila latinka. Je tedy co a koho slavit?
Tito dva mužové nás ovlivňují doposud. Jak? Přinesli nám nový způsob myšlení, dnes bychom řekli křesťanskou filosofii a etiku. To, že dnes přispíváme na charitu, podporujeme Armádu spásy a na Vánoce kupujeme dárky dětem z domovů, je prostým vyústěním tohoto přínosu. Češi jsou jedni z nejštědřejších dárců na humanitární účely. Pokud někdo tvrdí, že jsme ateistická země, zřejmě se mýlí.
Dnes je doba, která vyžaduje misie stejně jako v devátém století, jen je nutné volit jiné prostředky. Překvapivě metody. I dnes je život křesťana balancováním mezi Metodějovou aktivitou a progresí evangelizace, pomocí filosofie, logiky, přírodních věd a vůbec vší aktivitou a Konstantinovou pokorou, moudrostí a rozvážností. Stojíme na rozcestí a nevíme, zda být aktivní pro Boha či pro lidi. Zdali dát přednost zlatému ornátu a obracet masy či kutně a přetvářet sami sebe. Snad je možné najít průsečík ve způsobu života jezuitů. Kontemplovat v činnosti.
Druhou věcí je bezpochyby to, že se nebáli odpovědět na volání světa i Boha a vyrazit do neznáma. My máme mnohdy obavy jen vypadat křesťansky v prostředí, které je ateistické. Ale oni šli do míst, kde jim hrozila smrt, a přesto šli s radostí a odhodláním sloužit Bohu. Oni dokázali odpovědět a své starosti dát Pánu. Stali se jeho nástroji a vybudovali zde unikátní pojetí křesťanství. Bojovali za věci, o kterých věděli, že jsou správné, protože je k nim povolal Pán. Měli v něj důvěru a dnes si je stále „připomíná“ deset miliónů lidí.
Co nám chce dnešní svátek říci? Abychom se nebáli opustit své jistoty, vložili své starosti na Hospodina, stali se jeho pomocníky a vyrazili na cestu do neznáma. Neboť žeň je hojná, ale dělníků málo.