Je tak chladno
Měsíc se koupe v odstínech šedi mraků ženoucích se do nicoty.

Jemná mlha rosí každý pocit.

Je tak hrozně chladno.

Zvrásněné stromy bez listí jen násobí pocit beznaděje a samoty.

Nic co by zahřálo, žádný povzdech, žádný soucit.

Jen kolem ta vlezlá zima.

Stočený v klubíčku na vlhkém tlejícím listí.

Promítá se do nejhlubšího vědomí.

V té zkurvené zimě.

Přichází královna bez emocí.

Oděná v zářivém šatu slz hrůzy, strachu i štěstí.

I v té hrozivé zimě.

Je krásná, s očima jež jsou bránou až za poznání.

„To umírám? Chci jít s tebou! Odveď mne prosím má paní.“

Zavadí pohledem, ale jen tak abych nedohlédl na dno jejích očí..

Proplouvá kolem a pronese do té hrůzy suše.

„Ještě ne, to umírá jen tvá duše.“

Už není chladno.

Chladno je alespoň něco.

Není ani prázdno.

Není vůbec nic.