, 30. 5. 2007, Povídky
Bydlím v prastarém městě nahlodaném časem. Ve starém bytě v podkroví, který je doslova „obdřevován“. Mám dřevěné skříně, dřevěnou postel, parkety, stůl a spoustu dalších věcí. Fascinují mě léta na prknech. To ale není ten důvod, proč něco vůbec píši. Mám doma podivné hodiny. Dřevěné okraje, dřevěné ručičky, dřevěný ciferník, zkrátka jsou sladěny ve stylu mého dřevěného bytu. Mají jeden problém. Vteřinová ručička tiká jednou za dvě vteřiny, důsledkem toho je, že mě doma ubíhá čas 2x tak rychle, jak by ubíhal normálně.
Začalo to asi před půl rokem, nejdřív jsem o tom nevěděl. Zjišťoval jsem, že práci, kterou bych byl schopen stihnout za chvilku, je dlouhá dvě chvilky, a že jsem čím dál tím víc nevyspalý. Postupem kvapného a uspěchaného domácího času jsem svůj pobyt v domácím prostředí omezoval na co nejkratší dobu. Vysedával jsem po kavárnách, barech a parcích. Učil se v čítárnách a pokud jsem byl doma, tak jsem ani nechodil spát, na těch 8 půlhodinek to nemělo cenu. Všechno bylo polovičaté..
Jídlo se mi kazilo dřív, než jsem ho dojedl a o kávě s mlékem jsem mohl doma leda tak snít. Stamina věcí tedy odpovídala polovině času klasické životnosti. Pomalu se to začalo přenášet i na všední a jednoduché úkony. Spal jsem na polovině postele, jedl jen vidličkou, šachy jsem hrál jen s černými dřevěnými figurkami a vařil jen na pravé straně sporáku. Pak jsem si našel přítelkyni. Zavedl jsem jí k sobě do podkroví do dřevěného království, zasvětil ji do problematiky tikajících hodin. Po první schůzce u mě zůstala a nikdy neodešla.
Kvapně nám ubíhal čas, dřevo trouchnivělo a my jsme byli vcelku šťastní. Postupně jsem zjišťoval, že poloviční život ve dvou je jeden život celý, v šachách jsem měl rázem protivníka s bílými figurami a ona prázdná polovina postele najednou nebyla tak prázdná, dokonce vařila na levé straně sporáku. Čím děle u mě žila tím se nám začal prodlužovat čas, najednou ho bylo zase moc a nebylo co dělat. Nudili jsme se a z nudy vznikali nesmyslné hádky. Hádali jsme se častěji a častěji, alespoň proto, abychom zabili pronuděný čas.
Hodiny tikaly pravidelně! Konečně po letech jsem měl doma pravidelný čas. Můj dřevěný byt, byl ale vlivem času zchátralý. Čišelo z něj stáří, dřevěná moudrost. My dva jsme si již nerozuměli. Při hádkách lítaly vzduchem předměty nejrůznějších tvarů a velikostí. Jednou jsem uskočil, když okolo mě letěla stará dřevěná lampa. Má milovaná dřevěná podlaha byla již zřejmě nahlodána zubem času. Mé podivné hodiny jí odtikávaly poslední vteřiny ve chvíli, kdy jsem na ní dopadl. Propadl jsem se. Soused pod námi koukal s vykulenýma očima. Ležel mu v obýváku muž s úlomkem podlahy v oblasti hrudníku. Tak mě moje láska k dřevu nakonec zabila. Dívka z podkrovního bytu smutně koukala na bezvládné tělo dole. Z očí se jí valily slzy, upřímné velké slzy, ze kterých bych mohl navléct tucet slzných náhrdelníků. Milovala mě.
Nechala zpravit podlahu. Zhruba po půl roce ustal její ustavičný nářek. Koukal jsem na ní ze shora a tiše poslouchal, jak se každé dvě vteřiny ozvalo dřevěné „tik“.