, 31. 5. 2007, Povídky
Jsou věci mezi nebem a zemí a jednou z těchto věcí, byl obláček, na kterém se všechno odehrálo. Byl to zvláštní obláček. Měnil velikost dle nálady jeho obyvatel a nikdy ho nikdo neviděl. Lítal z místa na místo. Jeho obyvatelé byli zástupci z říše zvířat a rostlin a jeden ošetřovatel-zahradník, který se o všechno staral. V zastoupení ostrova žilo spoustu rozličných druhů zvířat, jen pár jich vybočovalo a o nich bych rád mluvil.
Ptakopysk: zavalitější zvíře, jeho životní filosofií byla radost ze života. Měl rád pivo, ženy a dobrou muziku.
Kocour: inteligentní tvor, svalnatý a rychlý. Na mraku ho ze všeho nejvíc zajímalo cokoliv se blížilo technice.
Výr: podobně oplýval inteligencí jako kocour, avšak byl obrácen poněkud jiným směrem. Fascinovala ho historie.
Pelikán: nebyl ani silný ani inteligentní a jestli byl, tak to nikdo nevěděl. Naparoval se a na své noze dělal, že je vyšší, než je.
Medvěd: byl pohodář, poslouchal uřvanou muziku a lebedil si na medu. Rád sportoval.
A jako zástupce světa rostlin:
Slunečnice (Helianthus): rostlina jejímž móresům rozuměl málokdo. Celý den se jen otáčela za sluncem a v noci spala. Nikdo jejímu počínání moc nerozuměl. Byla však jedna z největších květin na mraku a nedalo se jí přehlídnout.
Všechny zvířátka spojovala ona nepoddajná květina se svým tlustým stonkem. Chodili se na ní dívat. Líbila se jim.
Ale vraťme se v čase zpět než vůbec slunečnice na mráčku byla.
*****
Zvířátka se navzájem znala, žili přece na malém i velkém mráčku - dle nálady obyvatel. Někdy byl tento ostrůvek tak malý, že se zvířátka opravdu potkávali na každém kroku. Byli kamarádi. Hráli mrakovanou a na babu. Neexistoval zde vrchol potravního řetězcem, zvířátkům stačilo pít mrakovou vodu a pojídat mrakovou kaši. Na mraku panovala především pohoda. Mrak se rozrůstal a spolu s ním i klientela. Nové druhy zvířat, nové odrůdy rostlin a všichni se měli dobře. Na jednom místě v mraku se začalo klubat něco, co začalo přitahovat zvířátka. I rostlinky za tím natahovali své okvětní lístky, aby si to prohlédly. Rostlo to jako z vody. Co to asi je? Pomyslel si kocour a vysedával u té podivné věci dlouhé hodiny a hodiny. Najednou ho omrzela. Zalezl si do chatrče a studoval lom světla v duze a vliv slunečních paprsků na strukturu mraku, popřípadně jiné, moc důležité věci. Ptakopyska to vůbec nezajímalo. Žil si svým stylem a bavil se.
Jak ta podivuhodná věc rostla a rostla, jednoho dne se z ní začala klubat krásná slunečnice. V tu ránu se na ní chodili dívat všichni kamarádi vyjma kocoura. Přinesli si skládací židličky a celé dny proseděli koukáním na rostoucí slunečnici. Ke každému z nich sklonila svou hlavu pouze, když následovala dráhu slunce. Byli z toho v sedmém nebi. „Slunečnice! Ta slunečnice se na mě podívala!“,říkal výr „na mě, na mě!“ ostatní zvířátka se začala s výrem přít. „To na mě koukala!“ vykřikli zbývající zvířátka naráz. „Na mě!“
Jejich zbytečné handrkování se s přibývajícími dny stále častěji opakovalo až jim slunečnice vstoupila do mozku, jenž se jí podařilo kompletně zatemnit. Mrak se začal zmenšovat. Centimetr po centimetru pomalu ubýval na své velikosti.
*****
Bylo buď pondělí nebo třeba sedmerek nebo bůhvíco za den, na mraku to bylo stejně všem jedno. Probudil se ptakopysk a kouká na mrak. Co se stalo? Muselo se stát něco strašného. Mrak se přes noc zmenšil asi o desetinu. V jeho hlavě začali lítat všemožné varianty rozličných katastrof. „Měl bych asi najít ošetřovatele a říct mu o stavu ostrova.“ Říkal si pro sebe.
Ošetřovatele našel u klece pelikána. Klečel nad ním a snažil se o jeho záchranu. Pozdě. Pelikán ležel na zemi mrtvý s otevřeným hrudníkem. Rána byla udělána někým s mohutnými drápy. Ptakopyskovo podezření padlo na medvěda. Měl motiv ačkoli zdánlivě neškodný. Medvěd se začal zbavovat svých spolupozorovatelů té překrásné květiny. Nic ošetřovateli neřekl a hleděl si svých věcí. Myšlenka na medvěda se mu ale rozrostla v hlavě, a rozhodl se ho navštívit. Povídal si s ním o tom. Medvěd vše zapřel.
Seděli spolu nad šálkem mrakonády a usrkávali lahodný mok. Ptakopysk se zbavil podezření a medvědovi věřil. Vzali si své skládací židličky a společně se dívali na květinu. Seděli tak hodinku nebo dvě. Jen tak beze slova. V tom se z nebe snesl výr a svými drápy probodl medvědovi rameno. Propukl krutý boj. Medvěd kolem sebe máchal prackami, ale jen tak, aby nepoškodil slunečnici. Pták útočil na oči. Co mohl ptakopysk dělat? Je to slabé zvíře a medvědovi by moc nepomohl. Po chvilce útočení padl medvěd na zem. Ptakopysk se ošil, cítil vnitřní otřes. Mráček se zmenšil a nabíral odstín předbouřkové barvy. Kouknul se nad sebe a v tom vidí výra. Byl v půlce cesty k němu. Už nemohl uhnout. Přivřel oči a pořádně se zapřel. Očekával náraz. Byl se smrtí smířen. Čekal a čekal, kdy ten okamžik přijde. Před očima mu rázem přeběhl celý život. Poslední obraz byl silnější než všechny ostatní. Slunečnice. V okamžiku kdy se zobák octl na deset centimetrů od ptakopyska, odněkud vyskočil kocour s vystrčenými drápy. Chytl výra ve vzduchu. Pár zvířat se kutálel v kotrmelcích. Všude lítalo peří a mrak se začal zmenšovat čím dál víc. Boj ustal. Mrak dostal nový odstín. Rudá kaluž prosakovala mrakem a kapala dolů na zem. Zahradník si nemohl nevšimnout náhlého zmenšování mraku. Mrak byl již tak malý, že ihned viděl co se stalo. Přiběhl k torzu ptáka. Podíval se na kocoura a ptakopyska. „Kdo z vás to udělal?“ zahřměl burácivě. Kocour se přiznal. „Na mém mraku nestrpím žádné šarvátky a natož tak vraždy. Musím Tě potrestat. Již nesmíš zůstat dále na obláčku, musíš dolů, kde má vládu nad zvířaty člověk. Budeš se muset přizpůsobit a chovat se jako normální kocour. S nikým se nedomluvíš. To bude tvůj trest.“ Vyřkl ortel nad kocourem ošetřovatel a spustil ho dolů po řetězu z deště.
A tak ptakopysk přišel o všechny kamarády. Nevěděl co najednou dělat, nebavilo ho už samotného koukat na Slunečnici. Neměl s kým se bavit. Nudilo ho to a vadilo mu, že je na celém mraku sám bez nikoho kdo by mu rozuměl. Mrak se nezvětšoval a byl velký asi tak jako fotbalové hřiště. Jednoho dne se sebral a šel se podívat na okraj. Koukal dolů na malé lidičky a domečky co nebyly větší než krabičky od sirek. „A dost,“ řekl si. Skočil dolů. Ptakopyskové neumění létat, ani se nevznášejí, tak náš ptakopysk dopadl na zem a umřel.
Ošetřovatel viděl tělo ptakopyska na zemi a bleskově se rozhodl.
„Krása se přeceňuje,“ řekl zahradník a nůžkami přestřihl stonek rostliny.
Od té doby se mrak zvětšoval. Jestli se pořád zvětšuje to nikdo neví. Zvířata, jenž přijdou na zem neumějí lidskou řečí a nedomluví se. Možná až třeba pojedete někde na kole a bude na vás štěkat pes nebo bučet kráva, když vám v noci vletí komár do ucha a bude vybzukovat zkuste chvilku poslouchat. Třeba vás chce varovat před jinou Slunečnicí.
*****
Uplynul rok. Lidé ptakopyska zahrabali a na místě jeho hrobu vyrostlo tucet slunečnic. A tak u nich denně vysedává kocour, pozoruje jak rostou a čeká koho zas jednou omámí svou marnivostí a silným stonkem.
Věnováno 4.B Gymnásia Jižní Město jenž mi byla v mnohém inspirací.