Píše se 7. květen 1945, vychází Slunce a pan Ferdinand Štěpán, říkejme mu Ferda, otevírá opatrně poklop od sklepa, ve kterém jsou schováni další tři členové jeho skromné rodiny.
Manželka Marie, pracovitá, odpovědná a věřící dáma, která ještě jako dítě zahlédla arcivévodu Františka Josefa. Měla postavu vznešené dámy, která si byla vědoma své úlohy ženy a matky.
Syn Josef, maličký modrooký klučina, kterému byl sotva rok, křičel na celé kolo, aby všichni věděli, že se náš malý Jozífek probudil.
A poslední, dcera Ludmila. Doma na ni volávali Lidko - byla to taková malá neposedná holka, střapatá, vlásky se jí ve slunečním světle barvily do světla. Když začala válka, měla tři roky. Dnes je jí sedm let, normálně by už chodila do školy, ale válka ničí všechny ideály...
Kolem třicáteho roku, tehdy byl strašně horký a suchý podzim, se Ferda oženil. Postavil si společně s Marií dům, malý, sotva tři místnosti v něm byly. Jim však stačil. Byl malý, útulný a bezpečný. Chovali domácí zvířata přesně tak, jak se na rodinu této doby slušelo. Šťastná to rodina, jejíž životy vysely na takto tenkém vlásku.
Sotva poklop odkryl stín, vtírá se do Ferdového obličeje prudký paprsek Slunce. První nádech po mnoha dnech ukrývaní ve sklepě je nádechem vůně svobody, která se žene od východu. Marie mu podává Jozífka a Lidku, aby i děti uviděli, že vše je tak, jak bylo dřív. Avšak, i když se od východu žene obrovské vojsko, zde v malé zapadlé vesničče stále zůstávají zbytky německých jednotek, a proto musí být všichni velmi opatrní. Čím více se blíží den svobody, tím více proudí v nepřátelských žilách krev strachu a nejistoty. Děti se vracejí zpět do sklepa a Ferda, předválečný strážník, se vydává k tetičče pro mléko a chléb. Jde opatrně, v ruce svírá nůž, který by mohl být jeho jedinou záchranou. Není to daleko, jen několik domů. Avšak stačí nepatrné gesto a už se nemusí vrátit zpět. Než se naděje, tetička mu honem otevírá dveře. Pozve ho dál ke stolu. Ferda přistupuje pln strachu. Totiž ten, kdo už sedí u stolu, je nacistický voják. Pochutnává si na výtečné bramboračce, když v tom zdvihne hlavu, podívá se na nově příchozího hosta v pochmouraném kabátě, gestem ho vyzve, ať si přisedne a pod svým zamazaným knírem si zabrouká "Bitte". Vystrašený muž si sedá, nabírá na lžíci trochu bramboračky a snaží se nedívat vojákovi do očí. Tetička jen občas promluví, dnes však vůbec. Ferda poděkuje, poprosí o mléko a chléb pro rodinu a odejde. Vojáka si raději ani nevšiml. Jen tetička mu při odchodu řekne, že je to dobrý voják, dobrý muž.
Ferda se obezřetně vrací k rodině. Tři hladové krky poslouchají pocity otce, které jsou však vyprávěny šepotem, který jen občas naruší Jozífkův nevinný smích. Je podvečer, rodina usíná k poslednímu spánku nejistoty. Jen dohořívající svíce občas zavane svým plamínkem. Je ticho, hrozivé ticho, jenž zní už tak dlouhý čas.
Ferda otvírá oči, může být tak půlnoc a slyší střelbu z dálky. Za chvíli kroky, které se blíží a zrychlují. První kapka potu stéká po čele starostlivého a vyděšeného otce. Neví, co se bude dít, neví, odkud přichází střela, neví, čí jsou kroky, které se blíží. Jozífek se probouzí právě ve chvíli, když tlaková rána velkého výbuchu zaduní poklopem sklepa, hranicí mezi životem a smrtí. Malé vystrašené dítě začíná plakat a tím na sebe upoutává pozornost kroků, které ustály opodál. Tento pláč přivolal vojáka, který nedokázal vyhrát nad svým strachem. Voják začal otvírat poklop, snažil se seč to šlo. Za chvíli si přinesl kus tyče, že poklop vylomí. Avšak statečný otec se snažil odrážet každý pokus o vniknutí do sklepa, o konec životů jeho rodiny. Drží poklop, křičí na němce "Halt!" a bojuje se svým strachem, aby si dodal tolik důležitou odvahu přežít. Když už pomalu Ferda ztrácí sílu, slyší, jak z povzdálí přibíhají kroky. Najednou se ozvala rána, něco padlo na poklop, který už neměl sílu nikdo více držet. Sotva vše utichlo, padá další rána, tentokrát opačným směrem. A je klid, opět to hrozivé ticho...
Ráno už je slyšet blížící se střelba, Ferda ví, že je to střelba z východu, střelba svobody. Těžce otevírá poklop, na kterém leží bezvládné tělo německého velitele. Velitele, jenž se chtěl dostat do krytu a zničit životy všech vevnitř. Velitele, jehož poslední věcí byl výstřel po tom, kdo zabil ho samotného. Ferda pomalu vylézá ze sklepa a jde blíže k vojákovi, který mu v noci zachránil život. Protírá si oči, do kterých se opírá sluneční jas a vídí muže, kterého odněkud zná. Německého vojáka, který s ním včera jedl u jednoho stolu. Toho muže, který byl podle staré tety dobrým člověkem. V noci, když slyšel tolik křiku, přiběhl blíže, aby se podíval, co se děje. Uviděl svého velitele - když nereagoval na nic, voják střelil - věděl, čeho je schopen. V ruce měl fotku své ženy.
Ještě téhož dne přišla do vesnice sovětská vojska - večer obyvatelé pohřbili všechny oběti. Němce zvlášt, sověty zvlášt... Ferda a jeho rodina šli také uctít památku padlých, ať už němců, rumunů, čechů, sovětů. Když zakopávali německé vojáky, Ferdovi vytekla jediná slza - tekla po líci, na bradu a odtud letěla dolů, než narazila na fotku - fotku, kterou svíral Ferda ve svých rukou, fotku patřící vojákovi, jenž obětoval život svůj, za život ostatních...
- Inspirováno skutečným příběhem -