Lásko, voníš po rajských jablíčkách ,
co vzpínají se za domem,
ještě pořád mám o Tebe strach,
pamatuješ,
hledali jsme za mořem
oblázky,
jež obrousil čas
a ten náš ke konci nachýlil.

Lásko, krev stéká po kapkách,
to jak Ti jeden ublížil
na písek pršela rubínová,
pamatuješ,
svou krví jsi ho obarvil.

Lásko, kéž by úzkosti zabil vrah
a rubínovou bolest příboj odplavil,
pak bych se mohla přestat bát,
o Tebe a o čas.

(u soudu farizeům
jen stromy by mohly lhát)