Bylo prosluněné květnové odpoledne a postarší pan vykukoval z polootevřeného okna a sledoval dámy, směřujíc na vyšetření, tak typické pro něžné pohlaví. Dělával to tak každý den dopoledne, ba i odpoledne. Když se mu zachtělo, vždy ve stejnou dobu. Vlastně můžeme směle podotknout, že to po nuceném spánku, kterému se oddával jen velice nerad a pravidelnému stravování, které si vždy brával na pokoj a krmíval jím nenasytné holuby, kteří ho vyhledávali dennodenně úsilím tak velikým, jako právě narozený klokan vyhledává vak své maminky, po celodenním únavném skotačení, tak to byl ten nejčastější způsob strávení dne na nemocničním lůžku. Být to celé pouze na něm, zcela určitě by pan Spurný trávil u zmiňovaného okna, později velice trefně nazvaného „Spurného okno“ , svůj veškerý volný čas, a že ho bylo spousta. Tedy skoro veškerý. Pan Josef Spurný totiž ještě raději převáděl svou zálibu do praxe. Ano, to bylo jeho. Každý, kdo alespoň jednou vkročil do areálu kterékoli státní či soukromé nemocnice, ví, že roztomile vyhlížejícími, na všechny strany smějícími se sestřičkami v krátkých sukýnkách, se to jen hemží. Kvůli tomu se probouzel každé ráno s nadšením a entuziasmem, který bychom spíše očekávali u malého chlapce v období Vánoc. Pan Spurný, na svůj věk stále velice čilý, si svůj pobyt náležitě užíval. Muž, kterého znal celý špitál, počínaje kuchařkami ve stravovacím pavilonu, přes lámavou češtinu mluvící uklízečky, konče vedoucím dopravy, se brzy stal hlavním hrdinou diskusí všech pacientů téměř všech oddělení.
Každý o něm mluvil jako o nezdolném proutníkovi, vychytralém šibalovi či nenapravitelném sukničkáři, v lepším případě jako o příjemném společníkovi. Bylo to takové veřejné tajemství, o kterém se nikomu nechtělo příliš mluvit. A to hlavně kvůli Josefově milé, vždy elegantní, až stařecky okouzlující Alence. Svoji byli přes dvacet pět let. Alenka si, i přes svůj pokročilý věk, zakládala na velice vyrovnané osobnosti, zodpovědnému přístupu ke všemu důležitému a v neposlední řadě, i na svém šatníku plném asijských, amerických i australských klobouků, které střídala asi tak často jako její manžel souložnice. „Nejhorší na tom svinstvu ale je, že o tom, co tady provádí milý Josef, nemá chudák Alenka ani páru!“ utrousil polohlasně Čeněk, pohublý stařík v bledě modrém županu, už dlouho nemytém, soudě podle ztrácející se původní barvy, svému o něco mladšímu kamarádovi, Bohoušovi, který se zrovna pokoušel zvednout si ze země své tupé. Zatím marně… na třetí pokus byl Bohouš úspěšný, nasadil si jej, upravil a celý šťastný se naklonil k Čeňkovi. „Já mít doma takovou rajcovní ženskou, jinde už dávno nehledám.“ zašeptal se šibalským úsměvem. Poté se vrátil do původní pozice, sledujíc televizi. Čeněk vyndal z kapsy čistý kapesník, vysmrkal se, zavrtěl hlavou ze strany na stranu a odešel. Na chodbě, nesmyslně dlouhé, se ještě zastavil u ordinace MUDr. Čemusové. Nebyl ani tak zvědav na její diagnózu, kterou se doktorka chystala vyřknout, jako spíše na rozhovor dvou ve středním věku vyhlížejících dam. Už kvůli faktu, že Milada, vyšší, baculatější, s obličejem 17leté pubertačky, jejíž vskutku živá gestikulace odpovídala důležitosti debaty, byla v nemocnici známa svými věcnými komentáři na jakékoli téma. Ronaldinhova genialita - připojila se. Zánik světa – nezůstala pozadu. Registrované partnerství – účastnila se. Celkově nebyla jediná debata bez Milady. Bohudík, možná bohužel. Milada si také v tomto rozhovoru vzala hlavní slovo. „Já být na jejím místě, hned s tím skoncuji, nemá to pro ni žádnou cenu!“ nasupeně klela Milada, jejíž zjevný hněv padal na hlavu nevinné a viditelně vyděšené Aničky, protože byla v tu chvíli nejblíže „Hmhmhm…“ zabručela ne příliš interesována oním rozhovorem Anička. Milada však pokračovala a s postupujícím časem přidávala i na kalibru svých slov. „Je to bezpáteřní idiot, který by si u mě neškrt ani kdyby vypadal jak mladej Bóďa, měl pevnej zadek jak ten amík, jak se menuje, za boha si nevzpomenu na jeho méno…Klůny je to, jasně, Džordž Klůny!“ v Miladě to vřelo, pomalu to začínala brát vážně. „Jo asi máš pravdu.“ tak trochu automaticky a rezignovaně odvětila Anička, moc dobře totiž věděla, že snažit se Miladě něco v tomhle amoku racionálně vysvětlit byl - tak říkajíc - sisyfovský úkol. Vyšší a baculatější dáma ve fešném rudém županu, i přes viditelný Aniččin nezájem, nebyla s to odejít a ještě ze sebe vyhrkla „Souhlasíš se mnou, žejo Aničko?“
Anička, zavírajíc dveře od svého pokoje, ještě stačila dát Miladě najevo svůj souhlas dvojitým pokývnutím hlavy, ne moc aktivním, zdálo se, jako by už duchem byla v posteli. Milada spokojené se svým osobním „vítězstvím“ vklouzla na terasu, slunit se. Ať si říká kdo chce co chce, dělala Alenka pro svého manžela první poslední, dennodenně ho navštěvovala, starala se o domácnost, věnovala mu svůj veškerý volný čas. Josef se jí za její ochotu odměňoval po svém. Každý den! Každou noc! Skrýval to, úspěšně, skoro půl roku.
Jednoho dne však chtěla svého manžela Anička překvapit, zřejmě z čiré lásky. Přespala proto u své neteře v Praze.
Překvapila ho však zrovna ve chvíli jeho rozverného laškování se setrou. Jako vždy otevřela, jí už dobře známé dveře číslo 7, za kterými očekávala polehávat staršího, prošedivělého intelektuála s brýlemi, jak si pročítá knihu o svém vojenském oblíbenci, Napoleonu Bonapartem. Takovýto obrázek, vídala Alenka ostatně při každé návštěvě, přesně dvě hodiny po poledni. Rutinně, vzhledem k četnosti návštěv, otevřela nemocniční dveře číslo 7, již chtěla přivítat svého milovaného Josefa dobře známým úsměvem, doprovázený následným letmým, již zautomatizovaným polibkem, namísto toho však strnula v úžasu, věrná kopie kamenných, barokních soch…slzy ji spontánně vyhrkly, začaly jí stékat po zrůžovělých tvářích, cítila tisíc jehel dopadajících s neuvěřitelnou přesností na její, starou kůži, srdce se ji zahalilo hustě černým, neproniknutelným dýmem.
Nevěřícně teď zírala na dvojici, pod níž se pravidelně prohybovala postel s intenzitou pro Alenku tak nepochopitelnou, až nelidskou, doprovázenou střídavými hlasitými vzdechy nahé sestry, jejíž jedna paže spočinula na pozadí Josefově a druhou se přidržovala hliněného madla, aby tak snížila bolest a naopak zvýšila rozkoš, jež Josef navíc znásoboval stále rychlejším přirážením svého pyje, stejně jako svými hlubokými, ustaranými výdechy.
Byl to pro ni šok! Nohy se jí podlomily, levou rukou stačila nahmatat pojízdné lůžku, aby neupadla na promrzlou zem a hlavně, aby si jí její muž nevšiml. Poté ještě jednou, naposledy, věnovala pohrdavý pohled dvojici, oddávající se nespoutanému sexuálnímu aktu, otočila se a s tváří zalitou slzami se rozběhla dlouhou, tou nesmyslně dlouhou chodbou, pryč odtamtud. Kamkoliv!
Míjela pacienta za pacientem, tu starou babičku, jen těžce se opírající o dřevěnou hůl, tu děcko, hlasitě vzlykající v teplém náručí své matky. Přes obrovskou hanbu, kterou cítila, zlobu, která v ní doutnala, její mysl zaplavily, nádherné vzpomínky na romantické procházky petřínskými alejemi, polední posedávání v kavárnách a na pravidelné čtvrteční večery strávené ve společnosti Mozarta, Vivaldiho či Dvořáka. S pocity méněcennosti studu a opovrhování, s pocity, které nikdy předtím necítila, zneuctěna, nikoliv na těla, však na duši ano, vyletěla ze dveří lůžkového oddělení jako meluzína, snad s nekonečným vzlykotem, sklopeným pohledem a srdcem rozervaným na několik částí se plížila domů.
Den, kdy viděla svého muže naposledy. Bylo krásné říjnové odpoledne.