Ona vstoupila celá šedivá,
o ....okno... se opřela.
V očích se léta slévala,
stín loučení se za ní táhl dál.

A on se ptal, ještě nic netuše,
jaký to žal ji doprovázel v dál.
Stála tam v tichu bez hnutí,
a v onom vzduchu tichém
byl slyšet každý její dech.

Léta bez hlasu klouzala nad ní,
jak ptáci kroužící ve výši,
deštěm smývajíce všechny stopy.

Stála tu,
hleděla mu do očí bez chvatu
a v odpověď mu opakovala:
„Všechno, co v této sekundě
vidíš — to jsi ty.“

Léta letěla kamenem dolů,
s mrazem a srázem,
kdy život v stín proměnil se,
a srdce kamenělo
v nánosech, v šeru, v granit.

A pokaždé bral vihru jackpot
skrz duši protahoval nosítka,
zanechávaje stopu jizev na tváři.

A znovu se zeptal:
„A co tvé srdce?
Co je s ním?“

Ona mu odpověděla:
„V mém srdci je žhoucí šíp.
Ten pálí a zraňuje,
svírá hruď a krvácí,
a s každým rázem se mi hůř dýchá.
Jít vpřed a nezakopnout.


A jestli se zeptáš:
„Co duše?“
Má duše trpí,
křičí ve mně,
promlouvá:

Stůj — za každou cenu,
s ním nemáš společnou cestu.
Zabíjí mě zevnitř.
Zestárla jsem a tiše umírám,
zanechavši stopu na své cestě.“
L.S.08.11.2026