, 17. 10. 2026, Ostatní
*
Zavřu oči, můj vnitřní zrak se dotýká krajiny. Letím nad ní, letím podél skal, letím nad vrcholky mraků. Sníh pode mnou je růžový. Dívám se ke Slunci a vidím, že je už téměř nad obzorem. Svítá. Přede mnou se rozprostírá hladina a na ní hravé vlnky. Drobné jako bubínky a činelky. Třpytí se v nich zrcátka.
Neumím si na povel nic představit, ale moje fantazie je anděl, má křídla.
Jaké to je žít?
*
(-zeptal se Jordan, který si všimnul, že je o něm řeč.)
Je to jako ztratit část zraku. Je to jako spadnout myslí níž o celou oktávu. Blbý.
Hodila by se mi jasnozřivost. Bylo by to, jako se probudit ze snu. Vzpomenout si na to, co je důležitý. Co jsem to sakra chtěla.
Žít znamená spát. Musíš pořád dýchat. Je to nebezpečný.
Měla jsem sen. Zdálo se mi, že hraju na sitár. I když to neumím. Měla jsem sitár položený na klíně, i když žádný nemám! Byl dlouhý jako malá loď, a měl dlouhý struny, a nechápala jsem ten tvar, na který se vlastně dívám. Sáhla jsem na ty tenký zlatý nitě a ony se pod mými prsty pohnuly. A z ničeho, jen tak, se rozezněl signál. Každá z těch strun se chvěla, i ty, na který jsem nesáhla! Chytaly rytmus jedna od druhé. Neumím hrát na takovej hudební nástroj, říkám si v tom snu, a přesto hraju dál. Nechávám přicházet harmonický zvuky a cítím, jak se kolem mě začala formovat nálada. Svět kolem mě se uspořádal. Ocitla jsem se ve slunečném dni. Seděla jsem na polštáři vprostřed tekoucí řeky. Hrála jsem svoji první skladbu. Byla to rága. Kirwani.
Hraju píseň o důvěře ve vlastní proud života. Skladbu o tom, jak život volně a bohatě plyne. Řeka ve snech symbolizuje čas. Všechno, co přichází, se musí stát. Každá láska se musí odehrát. Každý příběh pomíjí. Dívám se, odkud ta řeka teče, a nevidím. V dálce zasněžené vrcholky. Možná z nebeského jezera přichází, možná z rajské zahrady padá. Odkud je ta voda?
Jsem přímo v proudu hojnosti. Vroucně si přeji, ať se z těch vod vynoří další melodie. Hraju na sitár. I když to neumím. Jsem v suchu, i když kolem mě teče řeka. Chytám se tónů. Všechny jsou správný. Kdo mi odpoví? Co na mě čeká? Řeka se zlatě leskne. Kolem mě proudí možnosti. Jen je zachytit, ve strunách.
Ještě jsem ti chtěla zahrát, ještě jsem ti chtěla zahrát, ještě tohle -
- dokud mě to nezahltí emocemi. Nechat rozeznít. Cítit a nepřestat. A ještě chvíli hrát. Než se setmí.
No a pak se vzbudíš, Jordane.
Jaký to je andělovat?
"Krutopřísný," tipla si Anima.
*
To jsem čekal.
*
( - odpověděl.)
Raga Kirwani stoupá vzhůru a rezonuje. Sama od sebe. Jen tak.
Snažím se vzpomenout si ještě na ten sen. Jaký to bylo? Když jsem se snažila hrát a dívala se do proudu vody, cítila jsem, že chci říct tohle, než se probudím: Každá láska se musí odehrát. Je lidské chybovat. Můžeš ztratit. Musíš nechat jít. A nemá smysl litovat - je to jako nebát se pustit strunu a nechat ji znít. Když tu strunu nepustíš, nic se nestane, žádný zvuk se neozve. Pouštět struny, nechat znít, nebát se, hrát i když máš pocit, že to neumíš, a nelitovat. Nechat to tak.
A když víš, že něco nemůžeš splnit, tak neslibovat.
Možná ten sen byl obrazem schopností a zdrojů, o kterých v bdělém stavu možná pochybujeme, ale které v nás přirozeně proudí.
*
Je tam vodopád.
*
(- doplnil anděl Jordan.)
*
--
Rudhyar: "PHASE 205 (LIBRA 25°): THE SIGHT OF AN AUTUMN LEAF BRINGS TO A PILGRIM THE SUDDEN REVELATION OF THE MYSTERY OF LIFE AND DEATH. KEYNOTE: The ability to discover in every experience a transcendent or cosmic meaning."