Prostřel se pole popela a spáleniště,
Kde jsou pouta, kde jsou starosti a bolest.
Ale co jsem mohl dělat?
Jsem v ohni, jsem v plamenech,
v tom shonu, kde se všechno dokola točí.

Vítr fouká, zvedá prach,
hvízdáj děla — vojáci běží.
Touto cestou bloudili Záchranáři...
A všechno zmrzlo,
pokryté popelem a hromem,
Válka vypukla, všude jen bolest.

Vy, ničitelé cizích duší,
Nečekejte na chléb a sůl!
Tady je jen pláč, tady není radost,
jen dětská těla tu leží —
nevinní a bezbranní.

Matka stála bez hnutí,
jak kámen, zkamenělá zalem.
Slzy se lesknou.
Tiše se podívej na ty tvory,
co způsobilo tolik bolesti,
co si s sebou nesou
a v samotném pekle, v krvi
oslavuje své vítězství.

Za krev, za mír, který nikdo neměl jako on,
jako by se nikdy nenarodil.
Za oblohou, která už nesvítí,
za dětské slzy, za zničené životy,
za matky, co zágbaly v žalu.

Jděte, tvorové, neprolévejte krev!
Postavil sis tu vlastní hroby
a kralovat mezi starostmi cizích životů,
násilím zničit náš dům.

Ale pamatujte: popel nezapomene,
Země si pamatuje každý pláč.
A žádná medaile neomyje krev,
kterou jsi rozlil po nevinné zemi.

Nonavždy v paměti… v srdcích…
LS 12. 10. 2026