Duše vzlétaly do krajiny jeřábů,
po boku tak neohraničené…
Do teplých krajů chystaly se v dál,
v ten okamžik však pověsily okovy

Nalezla je smrt a chlad,
jako by je ledovým kruhem obklopila,
studená smršť
proměnil celý svět v kámen.

Duše prosí a pláčou:
„Pusťte nás, prosím, netrapte nás!
Nepřicházely jsme k vám se zlem…
S láskou a mírem jsme k vám
spěchaly…

Aby na této zemi, zde i tam, rozkvetlo jaro,
aby křídla rozprostřela do všech světů,
aby se láskou rozlila do dálavu
a rajský sad rozkvetl rozkvetlými zahradami.

Roky plynou, okovy těžknou
a svírají až do krve, do modřin.
A prosí: „Vypusťte nás do teplých krajů,,
nad námi nebe modré, blankytné…“

Sluníčko se paprskem blyští,
okovy se rozšířily všude kolem
a srdce ještě silněji bolestí křičí,
svírá dlaně v pěst čím dál tím pevněji.

Duše křičí bolestí a žalem,
přesně tak, jak to na světě bývá:
je třeba zničit to, co jsme milovali,
ano, s láskou, jak je známo.
Od bolesti k žalu.

Nastavil jsi mi své rameno…
A v rajské zahradě všechno utichá.
Svět se rozhlédl a padl na kolena.
Rozplakal se… Ale branka nikde…

Nabídl jsi své rameno…
A ráj v ráji, všechno utichá,
svět se ohlédl a padl na kolena.
Zaplakal… A cesty zpět už není…
L. S.14.1O.2026