Stříbromodrý ostrov:

Noc mizí ve skle, sevřená v posunu.
My sami se sebou jak ostrov, vlasy do drdolu,
uprostřed stříbromodrého moře.
Světlo mizí, písek studí pod nohama.

Nebesa dýchají nad námi, dotýkají se
okna skrytými paprsky v dlani.
Sůl hladí kůži, vůně moře, racků zvuky,
ulpívající pohled uprostřed rozmaru.

Beze slov, bez předsudků, zahalené snem
do stříbrnomodré pohádky, kde se duše rozlévá.
Krajinou se rozhlíží, proniká do člověka,
do zapomnění, zavinutá v sobě samé,
kde Bůh i bez výčitek zanechal kousek sebe.

Až svítání rozbije sklo a rozplaví stín,
v kůži nám zůstane sůl a v srdcích tichý klid.
Svět za oknem se zase rozběhne v posunu,
ale ten kousek nás už nám nikdo nemůže vzít.

L.S.10.10.2026