, 3. 10. 2026, Povídky
Bakanál na carské svatbě:
Kdesi za devatero zeměmi, tisíc almazů za vysokými horami, za bouřlivými stranami, kde pořádně nikdo nezná cestu ani tisíce verst, za oblaky a Bujanem, za Ojrem a Kajdanem, se zrodil podivný kraj — dosud nepoznaný a neslýchaný, kde se mořská vlna žene ke břehu. Kraj světu nevídaný, divy neslýchaný, zázrak zázračný. Dalo se tam spatřit a uslyšet úplně všechno.
Vytahoval je Knof z bažiny, díval se — jako by byli v bezpečí, ale všude tam byl popel a horečka. Nosili to na hlavách, kolem dokola kroužili a všechno se začalo kutálet vzhůru nohama. Bránili se převrácením a znamením velkého orla, který poskakuje na jedné noze, točí se a vrtí, škrábe a skřípe.
Stojím a přemýšlím: měl bych jít, ale kde tu sílu vzít, která mě drží? V dálce jsou na moři lodě, ale štěstí tam v zajetí bloudí jak otrok. Daruji květiny medovému závoji, houpací síť, zázrak a ubrus-samobranku. Jakmile ubrus rozprostřu, nahlas zvolám, aby na tomto ubruse bylo co jíst a pít.
„No teda, podívej se, jaký podivný bodlák tam sedí a šklebí se. Pojď sem, bratře — pochutnej si a nestyď se!“
Kolem dívka prošla, a krásná sama o sobě, bujná, jako strom urostlá, jen se podívej: růžové tváře a cop — nočním stříbrem se zahalil a v mžiku se v labuť promění. Dívali jsme se na tak ni, až sliny polykali! Zamávala, odešla a odletěla — jen jsme zahlédli, že tu vůbec byla.
A tu se odněkud vzal ten ruský hlupák Ivan. Jeho kohout kokrhal a vodku klopil, a štika v růžové šále leží vedle něj ve vědru. Na peci odpočívalo moře a společně s Ivanem a chalupou se rozlévalo.
Tu potkají, po špičkách Baba Jaga běží, šlape soud za ní — a najednou zakopla a hloupá, kotrmelcem spadla taj na záda. Trávila bláznivou houbou, a teď hlavou narazila do dubu. Tak už to bude, když čert mlátí a nemůže klidně usnout.
Potají a potichoučku Dmitriček plul za Marií, za oceánem, za dubem ta Dniprem — modré sopky, tam stojí dům matek. A vedle dub stojí zelený, na tom dubu — dům učeň. Kolem dokola chodí po řetězu a v tom domě sedí kocour. Sedí a pohádky vypráví.
Na té chaloupce na kraji lesa seděla Stonožka. Letěl labuťák jednokřídlý, zamával — a Stonožka se rozkutálela! Jedna nožka odpadla, třese se a křičí a Sergejovi sprostě nadává.
A Serhijko ze strachu — hup do jeskyně! A tam Solovej-Rozbojník v ponožkách sedí, nastydlý, naštvaný. Nemůže pískat, jen popotahuje nosem, láduje se mákem a kysaným želé.
„Proč,“ říká, „řveš jako čert na jarmarku? Vždyť vidíš, jak mám zapálené hrdlo, a k tomu se ještě štika ve vědru rozezpívala a Ivan na peci rozlil moře!“
A v tu chvíli vylézá zpod pece Čert v krpcích, v rukou drží zrcadlo bez skla, dívá se do něj a vousy si kroutí. „Ech,“ říká, „krása — to je strašná síla, zvlášť když Jaga do dubu vrazila a kocour na řetězu pohádky zapomněl!“
A začal takový tanec, že i modré sopky za oceánem začaly tančit. Stonožka našla svou nohu, připojila si ji zpátky a vydala se pro pirohy!
Náš zázračný ubrus-samobranka jak se rozprostře po celém lese, spustí hopak a rozehraje jazz i hlasité kolomyjky! Z něj najednou do vzduchu vyskakují horké, nadýchané pirohy s višněmi a taštičky se škvarky a zakysanou smetanou — létají pod mraky a samy si strkají do úst!
Bodlák se z toho zázraku večernicemi tak dojal, až rozkvetl fialovým květem a dal se těmi taštičkami Solovejka-Rozbojníka krmit, aby se ten rychle uzdravil!
A tehdy se odhalilo hlavní tajemství toho všeho bláznivého zmatku! Ukázalo se, že všechna ta havěť — Stonožka, Jaga s boulí na čele a potulný kocour — neběžela jen tak někam, ale na velkou svatbu roku:
Laptěmi obutý, bláznivý ruský hlupák Ivan se žení se svou jedinou láskou — Štikou v růžové šále!
Na svatbě je naprosté veselí, bakanál a hloupost: kohout hltá vodku přímo z vědra, Ivan na peci vjíždí do louže a Jaga s boulí na čele křičí „Gorko!“ a zajídá to bláznivou houbou.
Kocour na řetězu z leknutí místo ruských pohádek spustil ukrajinské písně, jednokřídlá labuť hraje na harmoniku a Sergejko se Stonožkou tančí hopak na jediné pohovce. Čert v krpcích daroval novomanželům ono zrcadlo bez skla, aby se dívali na svou „krásu“, a Baba Jaga, která zapomněla na houby, ze samé radosti líbá dub, do kterého před chvílí vrazila.
Sergejko se Stonožkou se smějí, pirohy létají vzduchem a ubrus hraje tak, že dokonce i modré sopky za oceánem odpalují ohňostroje z růžového dýmu a řehotají se té bláznivé svatbě! Tak si žijí v tom kraji, kde divů je neslýchaně a zázraků nevídaně!
L. S. 03. 10. 2026