31. července 2026

*

 

 

Světlo se přelévá přes okraj,

jsem autor, který dospěl

k improvizaci na sitár.

 

 

Dnes večer,

se bude hrát skladba Aum Tryambakam,

 

 

Hraju pro všechny, hraju bez tlaku na výkon,

hraju s lehkostí, hraju stále jeden tón.

Nemáte zač, rádo se stalo.

 

 

Když splýváte se Sarasvatí,

můžete buď hrát na sitár vprostřed řeky - a nebo psát.

Zvolte si, buď to bude labuť, nebo to bude páv.

 

 

Tak tedy:

 

 

Aum Tryambakam, šla jsem kolem a neviděl jsi mě.

Šla jsem kolem tebe a moc ses mi líbil.

 

 

Uplynuly tři hodiny.

Anoushka Shankar hraje dál, a pořád to samé,

čas teče pomaleji v Indii.

A v jednom údolí tam mají pořád jedno a to samý odpoledne.

V Bodhgáji. Tam tě vesmír pustí jen s jizvou na těle.

A zavře staré dveře. Minulost nikam, minulost nikam nevede.

Kam vedou tóny sitáru? O to se vede svatá pře.

 

 

Dlouhá tisíciletí.

Překonávám starý zvyk. Snažím se vidět vpřed,

možná to chtělo lepší plán, měli jsme si to líp promyslet,

je pozdě. Bandhanāt.

Napíšeme si přání v příští sloce,

napíšeme si příští sloku sami:

 

 

Voláme toho jednoho,

je drahocenný, vonný, vše vyživující.

Voláme k tříokému Šivovi,

je to ta mantra, která obsahuje okurku.

Slyšte mantru o zralé okurce:  

 

 

Když dozrají podmínky a možnosti,

a čas sklizně se přiblíží,

tehdy, kéž tak snadno, a samo od sebe,

jako když od stonku uvidíš odpadnout zralou okurku,

kéž tak snadno se dotknu nebeské radosti,

a ne já od života, ale smrt odpadne ode mě.

Kéž v té chvíli procitnu vedle

- vedle vše vyživujícího boha Šivy.

 

 

(Tak to chci dokončit, Jordane.)

 

 

A semena sklidím.

 

 

V indii se čas místy vůbec nehýbe.

To proto, že všechno trvalo už tak dlouho

v jednom rytmu,

že přestalo dávat smysl počítat dál.

A čas se zastavil.

 

 

Všechno, co uzrálo, už listí shodilo.

Po řece pluje, bandhanaan, unášený proudem.

Slunce stále svítí z jednoho místa a propaluje půdu.

Staré závoje se ve větru už rozpustily.

Pamatujeme si už jen iluze, ve kterých jsme žili.

Zapomněli jsme, co bylo skutečné.

Dosáhli jsme konce reality a začali se propadat do vesmíru.

 

 

Bandhanaan, co jsme drželi, jsme upustili,

jen proto - a tak lehce - že nám došly síly.

Je úleva nepotýkat se s přežitím, s tím, co je nutné chránit.

Ocitnuli jsme se v prostoru zralosti, kde už nejde víc ztratit.

Už nejde víc získat. Už nejde víc dát.

Naše vůle se od světa křehce odlomila.

Maamritaat.

 

 

Om.

 

 

A představy o tom, jak jsme žili, vzaly za své.

Ocitnuli jsme se ve volnosti na místě,

kam nedosáhnou ruce. Tam,

kde se starý muž promění ve věčné dítě.

 

 

Om. Áh.

A taky Hung.

Phat!

Sváhá.

 

 

Hrí.

 

 

*

 

--

Poznámky pod čarou:

 

 

Ohledně toho, co bude dáno, buďme sebevědomí.

 

 

Audio: Anoushka Shankar - Piece 2 Darbari Kannad | Live Coutances France 2014  (youtube.com)

 

 

Sanskrit:

ॐ त्र्यम्बकं यजामहे सुगन्धिं पुष्टिवर्धनम् |

उर्वारुकमिव बन्धनान्मृत्योर्मुक्षीय ma'mṛtāt ||

 

 

Rudhyar (Sabiánské symboly): "PHASE 129 (LEO 9°): GLASS BLOWERS SHAPE BEAUTIFUL VASES WITH THEIR CONTROLLED BREATHING. KEYNOTE: The need to involve one's most spiritual and vital energies in the creative act if it is to produce significant and beautiful new forms."

 

Píšu mix moderní mystiky a totálního literárního punku. Jo, je to na pokračování. Jo, je to deník. Tuhle kapitolu berte jen jako koncert na úvod