Teplo v epoše chladu:

Leť, můj orle, duše má,
srdce v barvách modro-zlatých,
dotkni se nebe, dálných krajů,
míst nepoznaných, světsky svatých.
Zataj dech, přírodo, spadla hvězda z nebe,
v mlze na pokraji i v ráji se labutěmi nese husí křik.

Stůj a neutíkej, podívej se kolem,
svobodný kraj duší rozprostřel se dolem.
Zlatem zrají klasy, kde se nebe spojí s zemí,
obzor se ztrácí v tichu a svět mlčí mezi všemi.
Plachty míru nesou teplo, život, naději,
div divů, dech se zastaví, až zůstaneš sám.

A tam teď — hřmí granáty, plameny zla,
temnota zahaluje pole bouřemi..
Černý dým plazí se krajinou,
řev nebe zahalil, noci bez konce plynou,
vytahuje z ruin dvoudenní noc.
Mizí sny a utichají v ruinách i tmě —
ne, to není pravda, to se neděje!
Vždyť je to jen sen, stačí se probudit...
Slza skanula do dlaně.

Lid se semkl v krvi, ve víře nepoddajné,
brání co je tak drahé.
Hrom a blesk kraj zalily mlhou nepronikavou,
plamen zoufalství rozpíná křídla nad hlavou.
Za rohem rusňa běží, v rukou ukradený přelud,
táhne kalhotky a záchodové mísy,
zabíjí, znásilňuje vše živé, rozlévá jen strach a blud.

Jsi snad znovu sama, slávou protkaná Ukrajino?
Ne, nejsi sama — s tebou celý svět je jedinou rodinou!
Jsi silný oceán a máš pevné plachty, svobodná větrila,
zvládneš všechno. Bouře je spoutána, v srdci propast.
Dýcháš láskou, dotýkáš se, vyjímajíc srdce z hrudi.
V tvých bokách — tvá bolest, v tvých očích — šedá voda.
Ale ty znovu vstaneš — v boji nepadneš!

V těžké chvíli boží modlitba stoupá z úst,
listopad zvedl bouři, modro-žluté šaty a růst.
Ty jsi kompas, jsi srdce burácejících oceánů,
teplo v epoše chladu, ale ne strach.

Konec deště.
Kalina se v pokoře sklonila k zemi,
aby okna míru otevřela všemu mezi všemi.
Obklopující svět teplem i duší čirou,
aby děti rodily se svobodné a v míru.
Aby rozkvétalo štěstí, nebylo zloby a bídy
ve vesmíru — na celé svaté zemi v lidské pospolitosti.

Hospodin je vždycky s tebou — ve tvém srdci i všude kolem.
Jen věř...
Amen...

L. S. 26. 9. 2026