V jednom městečku, nebo snad vesnici, jménem Statifaksi, žil rytíř jménem Casisfakty Bedřich. Na první pohled nebylo na té vesnici nic zvláštního. Až na několik maličkostí.

 

Obloha ležela na zemi a déšť nepršel dolů, nýbrž vzhůru. Kapky se vznášely k nebi, jako by i gravitace ztratila chuť snášet tíhu tohoto světa. Stromy měly žlutomodrou barvu. Jejich koruny byly přitisknuté k obloze a kořeny rostly vzhůru nohama. Plody visely na kořenech a připomínaly spíše vosí hnízda slepená medem než ovoce.

 

Casisfakty Bedřich to místo nenáviděl. Vlastně nenáviděl úplně všechno. Vesnici, její obyvatele i skutečnost, že existují. Jeho vztek a zloba byly tak mohutné, že si lidé při každém jeho výbuchu mysleli, že přichází bouře. Kolem létaly blesky, ačkoliv nebe bylo dávno pod nohama.

 

Jednoho dne se ve vesnici objevila víla. Měla na sobě žlutomodré šaty a čistou duši. Čilou náhodou procházela kolem jeho chalupy, která stála u velikého ega Casisfakty Bedřicha, zašprajcnutá mezi skálami a přikrytá samolibostí jeho vlastní prázdnoty.

 

Rytíř nedokázal vílu nechat projít v tichosti.

Začal na ni křičet, že je slepá, když nevidí jeho překrásnou úrodu:

 

„Tuhle trávu vygenerovala moje vlastní AI, které bezvýhradně věřím! Nemáte právo po ní šlapat! Víte vůbec, kolik práce mě stálo vypěstovat nejen trávu, ale i iluze, žluč, esenci nenávisti, zášti, xenofobie a cynismu?“

 

Casisfakty Bedřich byl tak hlasitý, že mu z rtů stříkala rtuť!

Víla si ho nevšímala a kráčela dál.

 

Rytíř nedokázal tuto bezvýznamnost unést. Jeho ego expandovalo, vlasy mu vstávaly vzhůru a syčel jako had.

 

Vyrazil za ní. Dorazil až na náměstí, kde se scházeli lidé a navzájem si darovali lásku. Ten pohled byl pro Casisfakty Bedřicha smrtelnější než jakákoli bitva. Nemohl připustit, aby se lidé měli rádi.

 

V davu zahlédl vílu. Tančila. Její pohyby byly tak jemné a půvabné, že z nich lidé nedokázali spustit oči. Byla jako něžná pomněnka, uvězněná v zajetí objetí.

 

Právě to ho rozzuřilo nejvíc.

V záchvatu zuřivosti začal vykřikovat:

 

„Nedívejte se na ni! Ona je zosobněné zlo! Otráví vás! Hlavně se jí nedívejte do očí, nebo chytíte děložní virus! Způsobí vám nesnesitelnou nespavost a v noci budete počítat ovečky!“

 

„Je to špína! Schizofrenička opilá namol! Krátkozrakým gestem deklaruje mentální zájem! Je obvyklou dávkou ideologického patosu! Integruje pátou kolonu a opilou korunu! A to její oblečení banderovce!“

 

Snažil se překřičet celý dav. Jenže nikdo ho neposlouchal. Nikdo nebral vážně záchvaty jeho uraženého ega. Rozzuřil se tedy ještě víc.

 

Vytáhl bílou gumu na mazání reality a začal kolem sebe všechno zběsile stírat.

 

Stíral. A stíral. Stíral. A stíral. Nakonec setřel celé náměstí. Pak vesnici. Pak stromy. Déšť. I oblohu. Nakonec zůstal stát úplně sám uprostřed bílého plátna. Ve vlastní osamělosti. Ve vlastní frustraci.

 

Přesně tam, kde byl po celý život doma — ten, který boj se světovým řádem prohrál.

 

Poučení:

Kdo nedokáže unést, že svět není ozvěnou jeho vlastního hlasu, začne mazat skutečnost místo vlastního ega. Moudrost se totiž nepozná podle toho, jak hlasitě člověk křičí, ale podle toho, kolik pravdy dokáže v tichu unést.

 

Kdo se pokouší vymazat svět, protože neodpovídá jeho představám, nakonec vymaže jen sám sebe. A zůstane sám – uvězněný ve svém osamělém egu, kde je jediným posluchačem vlastního křiku.

 

Kdo bojuje s každým, kdo se mu zdá být jiný, nakonec prohraje i sám se sebou. Takový boj se nevyhrává mečem ani křikem, nýbrž pokorou. Největší bitva, kterou člověk v životě svádí, je vždy se samým sebou.

 

                                                                      L.S.28.07.2026