Afrodité

Nad oblohou, jejíž hrozivé mraky
jako dýky osudu čněly nad krajinou
skrz hrom, kterým dýchají zázraky
a blesky, jež duši ohněm ovinou
řinčení zářících řetězů znělo oblohou
pleskání zoufalých křídel do prázdna
a duši její, čistou a nevinnou
přikovali ocelí k trůnu největšího blázna.

I zpívali píseň lásky samotné Afrodité
zatímco ona sama, v pažích nehty zaryté
vřískala z hořící hranice, kterou zapálili
svou svatostí, jíž lásku samou popravili…
Hádes křičel svým smíchem v podzemí
hrdě potom přijímal její ztrápenou duši
Amor zas, probodl její srdce svou kuší
vyřezávaje ji úsměv, jež světu více sluší.
Znásilněnou a svázanou špinavými řetězy
spolkla ji temnota, jíž navždy střeží…
zraky dlouhých chrámových věží…