V náznaze

 

Díval jsem se na noční blankyt,

kde se rozzářily tisíce světel,

za noci sám přemítal

nad tichým světem.

 

Všechno teče jako voda

a přece nemá dno, jak se zdá -

jaro mi klíčí pod prsty,

ale sotva vykvete, už bledne.

Léto hoří příliš krátce,

podzim se sype z dlaní

a zima zůstává nejdéle.

 

Řeky teď běží prudčeji než kdysi,

jako by i voda spěchala k moři.

Ptáci odlétají dřív, než stačí dozpívat,

květy rozkvétají pod ranní rosou

a večer už padají k zemi.

 

Hory se zvedají více než je třeba,

aby mohly přerůst obzor.

Oblohu zalidňují mraky kouře,

déšť padá střehlav a zastiňuje krajinu,

jako vztyčený les ve stínohře.

 

Hvozd ztrácí hustotu i barvu,

své zelenavé bujaré kadeře,

jehož kůru přemohl kůrovec

po celé rozsáhlé planině.

Ani pro ni neměl slitování.

 

A tak jen stojím, mlčky bdělý,

v tom proměnlivém obraze,

kde svět je krásný, i když celý

se rozpadá mi v náznaze,

a přesto ve mně víra zůstává.