„Pro mě to bude lehký. Ty to zvládneš?“ Vytáhl jsem jehlu z plastovýho krytu.

„Musíš to udělat rychle.“ Pokrčila rameno.

„Proč s tím nejdeš někam do salonu?“

„Přijde mi to zbytečný.“ Postavila se. „Něco jsem si o tom zjistila. To stačí.“

„Od koho?“

„Kámoška si to taky zkoušela píchnout sama. A internet. Prej se to píchá zespoda.“ Kůži nad pupíkem sevřela v prstech a trochu natáhla.

„Kamarádka?“ zopakoval jsem.

 

Propichoval jsem uši už dvěma lidem z party. Taky v prachu a zkouřenej. Všechno proběhlo v pohodě. Ani jeden infekci neměl.

Odšrouboval jsem víčko šperku, aby byl připravenej. A papírový kapesníky se můžou taky hodit. I když z toho velký množství krve nejspíš nepoteče.

„Buď takhle opřená. Rozhodně se nesměj.“ To byla důležitá poznámka, protože jsem viděl, že má tu tendenci. „Nesmíš se hejbat. Až to bude bolet, všechny svaly měj uvolněný. Za každou cenu.“

Kývla.

Uši těch dvou kluků byly určitě mnohem snazší, než bude tohle, ale nějak zvlášť se toho nebojím.

 

Když jsem jí tu jehlu provlékal kůží, byl jsem rád, že se ji snažila držet napnutou. I přes to, to nebylo ideální. Kousala se do rtu a vydala nějaký tlumený zvuky bolesti, ale poslouchala moje pokyny dobře, takže žádnej zbytečnej pohyb.

Náušnici jsem ji nasadil. „Nemáš to úplně rovně.“ Zhodnotil jsem. „Ale nebyl to špatnej nápad.“

„Ta kámoška říkala, že si tam mám nejdřív udělat značky, aby to nebylo nakřivo. Prej fixou nebo co. Ale jak když jsme tady venku?“ Usmívala se a prohlížela to. „Taky říkala, že jí to pěkně zahnisalo. A to si na rozdíl ode mě všechno desinfikovala, haha. A co ty na to říkáš?“

„Je to pecka. Luxusní.“

Konečně má nějakou ozdobu, která stojí za to.

„Jasně, a co říkáš na tamto?“ Teď se usmála fakt roztomile. I když taková vůbec není. Teď byl ten pohled tak nevinnej, že bych ji nejraději řekl, že...

„Dobře, povíš mi to jindy. Nebo nikdy. Je to na tobě.“

 

prosinec 2025

Sem tam se u nás doma pořádají společenské akce. Nic velkého, ale neříkám, že se občas nenajde někdo, kdo se přestane kontrolovat. Před Vánoci se vždy jedna koná. Je to takový zvyk. Zveme pár přátel a příbuzných. Většina dorazí k večeru.

Jedna z Karininých kolegyň přišla už teď odpoledne. Prý jí chce pomoci. Taková ženská nemastná neslaná chováním i vzhledem. Černé vlasy, velký nos a stále řeší ptákoviny. Jméno jsem vždycky zapomněl.

Můj nejlepší kámoš Kamil, nechybí nikdy. Letos si vzal přítelkyni. Našel si holku, která je asi o deset let mladší. Jmenuje se Radka. Naivní, ale miloučká zrzečka. Má skvělou postavu. Trochu jako tenkrát Simona. Radka mě ale bohužel nesnáší.

Usmál jsem se na ni, ale raději odešla někam ke gauči k ostatním. To se dalo čekat. Myslím, že mě má za totálního slizáka.

Nemůže mě nemít rada Kamilova přítelkyně! Ten incident si tenkrát způsobila sama – tím, jak byla oblečená, jak vypadá! Ne… Já jsem po ní vyjel.

Nikdy jsem neměl zrzku – a prý se to má alespoň jednou za život. Udělal jsem to před Kamilem. Tenkrát spolu ještě nechodili a Radka v tom zatmění byla něco jako trofej – až tak hrozné to bylo. Předváděl jsem se a byl jsem opilý. A vím, že to není omluva.

Přitom se nic nestalo. Francouzák bez nucení. Ale ty výčitky… Bože, ty už znovu nikdy nechci. Vědí to už snad všichni. I Karin, která to překousala lépe než já sám.

Proč ty mladé holky teď nosí tak krátká trička? A proč ho má na sobě ona? Zbožňuju na ženách plochá bříška jako mají manga postavy. Přitom Kamil je rád nemá – líbí se mu spíš bacule, takže to musí být láska až za hrob.

 

Zvedl jsem se ze židle a zamířil ke Karin do kuchyně. Tam jsem jí snědl nějaké jednohubky, které chystala.

Moje žena je také štíhlá – i když zdaleka ne tolik jako dřív. Její pohled se ale nikdy nezměnil. Ten je stále milý jako kdysi. Všichni mi tenkrát říkali: Proč zrovna tahle? Je tuctová, upjatá a je s ní nuda. Upjatá byla a stále je, ale tuctová mi nepřipadá ani náhodou.

Rozhodl jsem se Karin v té kuchyni svést. Bez zdlouhavého mazlení. Prostě si to užít.

Svoji ženu miluju. Bůh ví, koho při tom vidí ona. Mé představy jsou teď totiž neposedné a létají všude možně. Sledují totiž v duchu ten Radčin, dokonalý anime pupík. A ano, Karin je pro mě stále vážně krásná.

 

 

Poté jsem se přesunul na pohovku k ostatním, dvěma ženám. Nechtělo se mi, spíše jsem musel.

„Pobliješ se,“ houkl jsem na Kubu, protože jsem viděl, jak mi tajně usrkává z plechovky.

Jen se zašklebil a vypadl z obýváku.

„To je všechno, co mu řekneš?“ Radka na mě vytřeštila oči. „Pobliješ se?“

„Jo. On je v klidu.“ Opřel jsem se do polštářů. „Je spíš po mámě. Fakt bezproblémovej.“

„Martin si na výchovu nehraje,“ zasmála se nosatá kolegyně a hodila po mně očkem. „Kuba může všechno, hlavně když dostane pod stromek novej iPhone.“

„Někdo ho rozmazlovat musí,“ zamumlal jsem. „Každý máme něco. Radka zase stříhá půlku okolí, ale vlastnímu klukovi udělá palmu na hlavě jako holce, než aby vzala nůžky.“

Uchechtl jsem se, ale hned mi došlo, že jsem to asi přepískl, protože je to citlivka a tohle ji určitě trefilo.

„Stříhat děti není sranda, Martine,“ řekla a začala nervózně rovnat deku pod sebou.

„Jasně, já to tak nemyslel.“ Couvl jsem hned. „Vojta je v pohodě. Hlavně aby měl hezký Vánoce, ne?“ A to nebyla ironie. Myslel jsem to vážně.

„To mít bude,“ hlesla a sklouzla pohledem k mobilu. „I když naši ho uvidí zas jen přes kameru. Na Slovensko je to dálka a jim se sem prostě nechce. Prý přijedou jindy.“

Bylo na ní vidět, jak ji to žere. Ale lepší video než nic.

Kamil byl pořád někde v tahu a nikdo další stále nepřišel, tak jsme tam zbyli jen my tři.

Holky pak začaly řešit takovou tu klasiku – jak je dnešní generace hrozná a jak to bylo za nás jiný. Radka sice z puberty vylezla tak před týdnem, ale mluvila, jako by zažila Husáka. Nepřesvědčoval jsem ji dlouho, že to bylo mnohdy mnohem horší. Nestálo to za to, aby se zase tvářila, že se každou chvíli rozbrečí. Tajně jsem hrál tetris.

 

 

 

„Kam si dal tu druhou krabici s těmi vánočními svíčkami?“ přerušila nás až moje manželka, která se tu z ničeho nic zjevila.

„Všechno jsem ti to vyndal.“

„Ne. Bude to ještě někde v garáži. Jdi se pro tom podívat.“

„A proč je to tak důležitý?“

Vstal jsem. Ale vlastně rád, protože ty dvě mě opravdu nebavily.

Dělá se kolem těch Vánoc neskutečné divadlo.

Bude to znít sentimentálně, ale vážně je důležité jen to, že jsme spolu. Ne maškarády kolem toho. Do garáže půjdu, ale až ti nakradu další cukroví. Žrádlo. To na Vánocích dává smysl. Dobré jídlo a rodina. Ne milion ozdob, svítidel a prskavek. Já to tak prostě vždycky neměl a bylo to… Hodně osamělé, divné… Ale i dojemné a lecos odhalující.

 

prosinec 2006

„Už tu ležíš asi půl hodiny.“ Zaslechl jsem shora ženský hlas.

„Mmm.“ Zřejmě mluví na mě. Je mi povědomý.

Netuším, jak dlouho jsem na té lavičce podřimoval. Byl jsem unavený z těch otravných Vánoc, z alkoholu a ze své pitomé sestry.

„Přijela jsem od rodičů. Před chvíli na tebe křičela ta jezinka. Potkala jsem ji tady i včera. Poprosila jsem ji, jestli by nemohla být tišeji, ale ona naopak přidala. Nepleť se do toho krávo. Nemůžu za to, že jsi pořád panna. Podle toho, jak mluvila, mi bylo jasné, že je to ta holka, o které jsi mi říkal. Stejná intonace. Totožná volba slov. S touhle slečnou jen tak nehneš. Věřím, že jsi proti ní andílek.“

„Jo.“ Přikázal jsem si otevřít oči. Ale byl to boj. „Je to Kája. Neumí mluvit normálně, jen ječí, ale občas jí krásně září oči. Někdy je klid, jindy bouchne jako granát. Občas se za tu husu stydím, ale na druhou stranu mám rád tu její energii.“ Vyhledal jsem očima osobu, která mě hleděla shora – Sedláčková.

 

 

Má Martin pravdu, že Kubu musí někdo rozmazlovat, když je Karin ta přísná, nebo mu tím spíš škodí?“

Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.