Například právník. Dostane-li se s někým do sporu, dejme tomu úředního ražení, má již ze své pozice naučenou scénu, která konflikt zpravidla snadno a bez nesnází vyřeší. To pozvedne nad úředníčkem doktor juristiky obočí, zhluboka se nadechne a pak s lehkou otráveností a leností v hlase pronese větu jako podle šablony: „No, podívejte se,“ a pohlédne sokovi s despektem do očí, „žijeme v zemi, kde platí určité zákony.“ Rukama přitom jako by skládal cihly, patrně si tak představuje zákoník. „ Nevím, do jaké míry jste s nimi obeznámen(a), ale, jak známo, neznalost neomlouvá!“ V tu chvíli dá byrokratovi místo pro odpověď, ale s chladnou a jistou vědomostí, že už nastala chvíle, kdy se nezmůže na odpor, a po dramatickém momentu ticha dodá: „Podle vašeho výrazu vidím, že o paragrafu 622 občanského zákoníku Sbírky nemáte ani ponětí. Ale to vás, milý pane(paní), neopravňuje k jeho nedodržování!“ V tu chvíli je už advokátův protějšek malý jak cínový vojáček – a ani si nedovolí zapochybovat o jeho slovech. A je jedno, že mu třeba milý JUDr. prozradil vyhlášku regulující povolené procento obsahu vepřové kůže ve spišských párcích. Úředník už před očima vidí pouze alegorický obraz jeho stíhaného obrovským paragrafem s nebezpečně zašpičatělými hroty na jeho koncích. A právník vede 1:0. Díky svému titulu.
Jak jsem již řekl na začátku, takovou lehkou sociální výhodu má každé zaměstnání. Příklad právníka snad postačil, představit si starého zednického mistra popohánějícího dělníky na přestavbě jeho chalupy nebo často záviděnou špajzku plnou drahé kořalky, jakou mají doktoři, si dokáže každý dle své libovůle. Viditelný zádrhel je však u novinářů.
Ti totiž nejsou v žádném oboru nijakými experty ani nebývají vyučení, aby mohli alespoň dobře ovládat nějaké řemeslo. Ano, někteří umí sice dobře psát, ale stejně si tím nikdy uznání nedobudou, protože většinou píšou o druhých to špatné. Nástrojem jejich autority se stává plastový obdélníček velikosti občanky. Mluvím o press kartě. Šikovný novinář se díky své magické propustce stane z nevýznamného panáka VIP hostem mnoha společenských a kulturních akcí, na jejichž navštívení má zpravidla čistě osobní zájem. A stejně jako má své mimické divadélko naučený advokát, má své naučené jevištní vystoupení i žurnalista, takové, aby co nejpravděpodobněji otevřelo dveře do sálu.
Celá akce probíhá asi takto. Novinář s vědomím, že byl líný si napsat o akreditaci a teď potřebuje na místě vstup, se snaží vypadat maximálně významně, asi jako někdo, kvůli komu zavedli v komisi Nobelovy ceny nové odvětví „za žurnalistiku,“ jen aby mu mohli ocenění každoročně předávat. Přistoupí tedy k pultu nebo ke kase, v pyšné a napřímené chůzi a s pohledem pána z Trautenberka (ti nejlepší dovedou i absolutistické mocnáře) se nakloní nad stůl jako inspektoři americké rozvědky z filmu Smrtonosná Smrt 17, v ruce press kartu. A prohlásí: „Jsem novinář. Rád bych šel dál.“ Intonace typu „nemám čas – a brzy mi dojde trpělivost.“
Úspěch tohoto bondovského výstupu stojí a padá na její věrohodnosti a pokud jí novinář dostojí, představí si nebohá důchodkyně u pokladny čelní stranu zítřejšího vydání s mstivým plamenným článkem proti ní, doplněný její fotkou a vypsanou odměnou na její skalp. A tak se dveře stále otevírají, žurnalista vchází dál a přes jeho možnou absolutní neznalost je díky press kartě pánem situace. Vlastně něco přeci jen umí - neztratit se.