Jsou lásky, které časem sílí a už nezahynou
Láska ke kraji, kde se směji i trápím
Láska k životu, jež smím žít
Odměnou nutím srdce myslet na druhé
Odměnou velím rukám tvořit umění
Kolem mne moji milí sedí na židlích
Leží na pelesti - obrazy a sochy
Nemusím sedět, spát ani jíst
jen s nimi hovořit, měnit je a krášlit

Těžko se loučím s dětmi mého žití, těžko je opouštím
Jsou mou láskou, která časem sílí a už nezahyne
Sochy a obrazy rodného kraje, moje děti snů a touhy
Vzpomínám na ty, co prodány do ciziny,
daleko od svého pramene, na svůj kraj vzpomínají
Snad k nim dolétnou ptáci od řeky Berounky
a z lesů křivoklátských vítr zažene k nim
vůni stromů a moji vzpomínku
Velebím tě živote, žes dal mi kraj tak líbezný
Žes dovolil mi usínat na stráni pod hvězdami
a ráno líbat slunce
Že smím posílat po mracích svá přání k Bohu
A těch pár šrámů? Pár těžkých chvil?
Vstupenka do pokory.
A až tu nebudu?
Najdeš si nového obdivovatele a milence
Nelze tě nemilovat, když sama máš ráda
Jsou lásky, které časem sílí a už nezahynou
Tu moji jsem vepsal do všech čar, křivek a linií
do modravého stínu řeky a schouleného hradu Křivoklátu
Snad v nich přečteš sloky lásky