, 7. 10. 2025, Povídky
Mnohdy nemám chuť
s nikým mluvit,
proto hraji na piano.
Jsem tu jenom já,
tóny v prostoru
a usínající den.
Pak se všechno spojí:
melodie, světlo a samotný prostor.
A z té jednolité skvrny
vykukují tváře různých lidí,
které jsem znal.
Nechci je nechat odejít,
mám pocit,
že tu jsou rádi,
protože se smějí jako kdysi.
A nakonec zahlédnu ji.
Hudba je pomalá
a ona má slunce za zády.
Zvednu ruku na pozdrav,
ale zvuk umlkne.
Sedím u piana
a v místnosti je šero.