Tuna šedého kouře,

a hořkost, která drtí,

a hlasů děsná bouře –

že by snad předzvěst smrti?

Života pomíjení...?

 

Kdež!

Tak černé to zas není!

 

Jenom dva kmeti

životem znavení

jeden z nich nádiva

v košili s puntíky

 

Vrásčité pleti

přivykaj’ pábení

brblají u piva

na schodech putyky

 

Na schodech putyky

kouří jak fabriky

ten starší nadává

na svého vnuka

 

Tak nostalgická setkání

mě přede smutkem nechrání

a v gestu věčného čekání

zdvižena moje ruka –

 

Na pivo?

Na lásku?

Na Nirvanu?