Ó mlčení!

 

Mlčeti sobě, mlčeti světu,

 

mlčeti tmě, mlčeti světlu,

 

mlčeti kameni, vodě, větru…

 

 

 

Čedič slov mlčeti

 

a skrýt ho pak tak lehce,

 

jako se sype štěrk,

 

tak hluboce, tak hebce.

 

 

 

Po štěrku kroky křupou,

 

ve štěrku čtou si oči

 

suché jak stébla ostřice.

 

Písmena písmem točí.

 

 

 

Mlčená slova ostrá tak,

 

jako je střep a více!

 

Hloubka tam je hluboká,

 

jak okna do světnice.

 

 

 

Kameny tíží vyslovit.

 

Víří a chrastí v lebce.

 

Myšlenky stěží probudí

 

krok znaveného chodce.