Nekonečné minuty, než se znovu rozběhnul čas.

I ptáci naší výseče zahrady ztichli. 

 

S babičkou pod altánem,

na očích skla pro svářeče.

Pohladím ruku,

elektrický výboj, neklid v žilách.

 

Den postupně srovnává kontury,

opouštíme znakovou řeč.

Babička děkuje, že mohla poprvé

sledovat zatmění přes „kúzelné skliečko“.

 

Na kopec vystoupala sama o holi

a v šest ráno připomínávala data narozenin

deseti dětí, jejich mužů, žen, dětí a jejich dětí…

 

Nikdy neměla možnost

navštěvovat školu. Tam na Rumunsku

děvčata "smela chodiť iba do kostola".

 

„Nevieš, moja, kedy zasej budě zatmenie Slunca?“